Mont Blanc (4807) nejvyssi vrchol Evropy. Proc si tam nevylezt a nepocitit jake to je, kdyz vam Evropa lezi u nohou. Vzdyt to zase nemuze byt tak tezke ...
Obrazky jsou thumbnaily - klikni pro zvetseny. Zde je stranka se vsemi velkymi obrazky najednou - cca 400 kB
Tam jsme dorazili jeste v nedeli vecer, doprali jsme si teplou sprchu a dostali sqele jidlo. Mekka postel to jistila. V pondeli se nam Tanja postarala o pekny relaxacni program a prohlidku Clermontu. V utery rano jsme pres internet mrkli na predpoved pocasi pro Chamonix a protoze vypadala dobre, sebrali jsme se a jeli zpet.
V noci z utery na stredu v Chamonix dost silne prselo, ale predpoved na stredu rikala, ze oblacnost je nizko a odpoledne se ma protrhavat. Ve ctvrtek pak slunecno, akorat na hrebenech silny vitr. Patek - slunecno a horko. Proto jsme se ve stredu v poledne sebrali a rozhodli se zkusit nastup. Prejeli jsme autem do Les Houches k lanovce Bellevue. Lanovkou (56 FRF) a pak horskym vlackem (46 FRF) jsme dojeli do stanice ve vysce 2300, ktera je pro vetsinu vychozim mistem klasicke cesty. Vetsina lidi, kteri prijedou odpoledne, dojde pouze k chate Tete Rousse (3200, cca 2 hodiny od vlaku), ale my jsme chteli vyjit az k dalsi chate Gouter (3800). Ovsem usek mezi temito dvema chatami je velmi obtizny (sklon misty tak 60 stupnu) a nam kvuli unave trval asi 5 hodin. Navic je i dosti technicky narocny (s 25 kg batohem na zadech). Sice jsme nezazili zadne padajici kameny, protoze jsme vystupovali sami a nebyl tedy nikdo, kdo by nam je hazel na hlavu, ale zato jsme zazili sesuv rozehrateho snehu v tzv. Grand Couloaru, kde se traverzuje nejvetsi snehove pole. Sami jsme prilby nemeli, ale celkem chapu, ze pro tento usek se mohou hodit, zvlaste pokud se jde v noci a je tam husty provoz lidi. K chate Gouter jsme nakonec dorazili po 8 vecer a akorat jsme stihli rozdelat stan a jit spat. Misto pro staveni stanu je na hrebeni nad chatou, takze stany vlastne nic nechrani pred vetrem a je potreba je aspon trochu "zakopat" a mohutne fixovat.
Noc na ledu nebyla nic komfortniho, zvlast proto, ze jsme nevyrovnali teren a tak jsem stale sjizdel. Sice jsme chteli vstavat "az" v 5 rano, ale jiz ve 3 jsme stejne zimou nemohli spat a navic nas budil hluk ostatnich lidi (bezne se zacina vystupovat uz od 2 rano). Tak jsme vstali take a ve 3:40 se vydali k vrcholu. Cestou jsme potkali par lidi, kteri pravdepodobne nestacili s dechem a museli se vratit. K posledni chate pred vrcholem (Vallot 4300), jsme se dostali asi kolem 7 rano. Potkali jsme tam 3 cechy, kteri nerozumeli predpovedi pocasi a uvazli tam uz v pondeli, kdy byla snehova boure. Docela se divim, ze nemeli problemy s aklimatizaci.
Vyrazili jsme dal smerem k vrcholu, ale zacal foukat onen silny vitr, ktery predpovidali meteorologove. Tak jsme dorazili az na posledni vrchol pred Mont Blancem, odkud vede cesticka po uzkem hrebenu. Tam uz byl vitr tak silny, ze jsem se sotva udrzel na hrebeni a to jsem lezl po 4 a za pomoci cepinu. Po chvili jsme pochopili, ze se to hned tak nezlepsi a rozhodli jsme se pro navrat. Videli jsme i borce, kteri v silnem vetru postupovali asi 1 metr za minutu smerem k vrcholu, ale bez jisteni lanem by to byla sebevrazda. Sestup byl vicemene v pohode, akorat se projevila unava a ridky vzduch.
Zbytek dne jsme projedli a prospali opet u chaty Gouter (na ledu), abychom nabrali sily na sestup. V patek bylo uzasne pocasi a litovali jsme, ze nemame uz dost sil a zasob, abychom se pokusili o dalsi vystup. Tentokrat se vzduch ani nepohnul a zrejme vsichni, kdo se k vrcholu vydali a stacili s dechem, tak tam vysli. My jsme hned v patek rano zacali sestupovat a prvni usek k chate Tete Rousse jsme si opravdu "vychutnali". Kameny byly po ranu pekne namrzle a nebyt pomocnych ocelovych lan, ktere tam jsou natazene, byl by sestup nemozny. I tak nam dal tento narocny usek pekne zabrat. U chaty Tete Rousse nam dosla posledni voda a tak jsme museli dalsi varit ze snehu. Od chaty Tete Rousse je sestup vicemene turistickou zalezitosti. Videli jsme asi 6 kamziku vesmes dost flegmatickych a krotkych a spoustu turistu. Abychom usetrili, sestoupili jsme pesky az do vesnice Les Houches, kde jsme meli auto. Ovsem bylo to pomerne drasticke prevyseni (skoro 3000 m za den). Behem dalsiho dne, kdy jsme jeli do Hamburgu, svaly v aute pekne vytuhly a vecer mi delalo problem vyjit i jedno patro schodu. Jeste cestou domu jsme se ve Svycarsku zastavili v mestecku Vevey, ktere lezi na brehu Zenevskeho jezera a ma cosi spolecneho s Charlie Chaplinem. Mysleli jsme, ze se tam narodil, ale kamarad Vagon tvrdi, ze tam Chaplin naopak zemrel, treba ma pravdu. Hlavne ze my jsme to prezili.