Reportáž psaná na velbloudu

aneb Egypt 2000

Tentokrat jsem udelal vyjimku a pouzil diakritiku, aby to bylo citelnejsi i pro lidi ne zcela zvykle na pocitacovou cestinu.
Obrazky by se mely otevirat v samostatnem okne.
Zde je stranka s thumbnaily

Na úvod

Do Egypta jsem se chystal už na počátku roku 1999, abych takto zbaběle utekl před krutou evropskou zimou. Původně jsem sice plánoval Izerael, ale na radu kamarádky Míly Kroulové, jsem cíl změnil, protože v Egyptě je prý levněji, tepleji a je qidení více památek a vůbec. Vzhledem k mé práci se cesta nakonec v roce 99 nekonala, ale plány zůstaly a zrály dál.
Běhěm roku jsem sehnal řadu informací, připravil plán akce a itinerář a čekal na první volnou chvíli. Protože jsem ovšem nevěděl přesně, kdy to bude, bylo poměrně obtížné sehnat spolucestující. Navíc moji kamarádi se dělili zhruba do několika skupin: V lednu 2000 jsem se konečně rozhodl, že odletím (sólo) a to co nejdřív, abych se konečně zrekreoval. S původní variantou - cesta po souši - jsem se v duchu rozloučil už dávno, protože času zase tolik nebylo a příliš mnoho peněz bych také neušetřil. Bohužel jsem prošvihl prosincové slevy letenek ČSA, takže jsem šel na jisto pro letenky do Malev (Maďarské aerolinie). Když už jsem měl letenky rezervovány, zklátila mě choroba, takže jsem musel dlabat antibiotika a odlet posunout. V den, kdy jsem letenky konečně zakoupil, jsem si šel ještě zařídít kartu GO 25 (ITSC), protože na ISIC jsem bohužel neměl nárok a přece jen mládežnická karta je skoro jako studentská karta a na tu se dají v Egyptě získat různé slevy. A ne jen v Egyptě. V kanceláři GTS prodávali letenky do Káhiry pro majitele karet GO 25 o cca 2000 Kč levněji, než jsem koupil u Malev :o(( Celkem škoda, ale hlavně, že už jsem mohl odletět. Další překážky se už naštěstí nevyskytly, takže jsem 18.1. konečně naklusal na letiště a frrrr ...

Káhira

Při přestupování na letišti v Budapešti jsem naštěstí neusnul a do letadla do Káhiry se dostavil včas, takže jsem ještě dostal místo k sezení :o) Ve 3:30 jsme byli v Káhiře jako na koni a dobrodružství konečně začalo. Teoretická příprava na suchu se vyplatila. Taxikáři sice svorně tvrdili, že autobusy do centra nejezdí a pokud někdy jezdily, tak pouze přes den, ale můj věrný rádce Lonely Planet (dále jen LP) tvrdil opak a dokonce uváděl čísla dvou busů. Po chvíli hledání jsem jeden z nich skutečně našel a nastoupil. V autobuse mě celkem brzy oslovil mladík jménem Sameh a to byl asi nejsympatičtějsí tvor, kterého jsem potkal v Káhiře a možná v Egyptě vůbec. Zaplatil za mne autobus, vysvětlil mi princip metra, naučil mě přecházet Káhirské ulice (to není žádná sranda !) a na konec mě pozval přenocovat u něj, což mi hodně pomohlo, protože bylo 5 ráno a v já neměl představu kam se vrtnu. Sice mi pak nabízel své průvodcovské služby, ale příliš nenaléhal a choval se opravdu přátelsky.

Po krátkém spánku jsem opustil Samehův byt a vyrazil jsem hledat universitu, kde studuje brácha jednoho mého známeho. Doufal jsem, že od něj získám nějaké informace a v ideálním případě i nocleh v Káhiře. Universitu jsem sice našel, ale ostraha mě nechtěla pustit do areálu. Překvapilo mě to, ale brzy jsem poznal, že to ještě zdaleka nebylo tak přehnané. Zdálo se mi, ze občas je bezpečnost dohnaná skutečně ad absurdum a to jsem ještě nebyl v Izeraeli o kterém cestovatelé tvrdí, že co do bezpečnosti je ještě horší. Poslechl jsem tedy rady LP a vydal se hledat "budget" hotely do centrální části Káhiry zvané Downtown. Tato část je ovšem známá i velkým výskytem obchodů se suvenýry (nazývané jako bazaar, muzeum nebo galerie) a jiným turistickým zbožím.. Jednoznačně vede papyrus (pravděpodobně spíš banánová napodobenina) a parfémy. Majitelé těchto obchodů pořádají v ulicích lov na turisty a tak není divu, že během 5 minut jsem již měl průvodce, který mi slíbil, že mi ukáže hotel, ale cestou se zastavíme v jeho "galerii", která je po cestě. Bohužel jsem si předem neprostudoval LP příliš pečlivě a tak mi uniklo, že doporučuje v každém městě hotely všech cenových kategorií, proto jsem nabídku průvodce přijal a šel s ním. Vybaven marockým trikem s téměř prázdnou peněženkou (v peněžence je pouze pár drobných, zbytek je někde jinde) jsem unikl z obchodu oškubán jen o cca 12 EŁ za 2 suvenýrky a šlo se k hotelu. Na druhý pokus jsme se dostali do hotelu Dahab, kde je k mání lůžko v dormitory za 10 EŁ, což je v sezóně (cca říjen-březen) asi nejlepší cena v Káhiře, pokud nechcete spát na hromadě hnoje. Hotel Dahab je poměrně hojně navštěvován turisty, takže se tam dá potkat dost prima lidí a posbírat hodně informací od nich. I recepční ochotně poskytují turistům cenné informace o Káhiře. Po ubytování jsem se vypravil na obhlídku nejbližšího okolí - Downtownu - a při tom byl pozván do dalších dvou obchodů, kde už jsem ovšem neutratil ani piastr (100 piastrů = 1 egyptská libra), akorát jsem si vypil čaj, který jsem vždy dostal před začátkem "byznisu". K večeru jsem se projel Nilským busem - loď na Nilu používaná většinou místními, když se chtějí dostat na druhý břeh.. Bylo to téměř jako plavba fellucou (malé výletní loďky pro turisty), ale mnohem levnější. Večer jsem poznal zbylé dvě spolubydlící na pokoji - Australanka Caroline a Irka Sheila. Vyměnili jsme si zážitky a poznatky, ale moc jich po prvním dni v Egyptě zatím nebylo.

Druhý den v Káhiře jsem neomylně zamířil k pyramidám v Gize.. LP zmiňuje, že tam jede lokální bus za 25 piastrů (pt), jen ho najít. Autobusové nádraží je pro cizince totální chaos. Busy jsou popsané pouze arabsky a místní lidé nazývají většinu míst jinak než cizinci. Například kdo chce k pyramidám, nesmí říkat "pyramids", ale "haram". Nakonec jsem se dozvěděl, že ten správný bus má číslo 996, tak jsem promptně nastudoval arabské číslice a za chvíli jsem seděl v autobuse. Uklidněn jedním místním mužem, který jel stejným směrem, jsem seděl a čekal a bus se skutečně asi za půl hodiny rozjel. Muž se se mnou dal do řeči velmi dobrou angličtinou a příjemně jsme si popovídali. Pozval mne k sobě domů - ze střechy domu byly vidět pyramidy. Dostal jsem čaj a "dobrou" radu, že nemám jít hlavním vchodem, ale raději si najmout koně nebo vemblouda a tak se vyhnout davům prodavačů a jinych otrapů u hlavní brány, protože koně jezdí zadem. Tak jsem se nechal od tohoto "přítele" přemluvit k nejhoršímu kšeftu za můj pobyt v Egyptě i když jak jsem slyšel později, nápor prodavačů u vchodu je opravdu krutý a řadě lidí to znechutilo celý zbytek Egypta. Já jsem ovšel šel do stájí a po delším smlouvání jsem ukecal cenu koňské projížďky z $50 (asi 1800 Kč) na 80 EŁ (800 Kč) s tím, že v ceně je vstup do areálu a povolení k focení za 30 EŁ. Pravda byla taková, že koně objedou hlavní vchod a průvodce podplatí policistu, který tam hlídá (asi 2 EŁ) a zbytek peněz strčí do kapsy. Projížďku jsem neabsolovoval ani tak pro své potěšení, protože nejsem žádný zdatný koňský jezdec, ale bylo mi řečeno, že areál je moc velký na to, abych tam chodil pěšky, což bylo silně přehnané tvrzení. Dostal jsem i průvodce na koni, který mi opakoval každou větu 3x abych dobře rozuměl a určitě se těšil, až to bude mít z krku, protože dost chvátal. Konec konců, já jsem byl po hodině taky velmi šťastný, že už je po všem. Pyramidy a sfingu jsem si sice vyfotil, ale jinak jsem byl spíš vytočený, že jsem se nechal tak blbě zmanipulovat a podnikl tu jízdu. Takže celkový dojem z Gizy = real shit.

Gizu jsem zvládl mnohem rychleji než jsem čekal a tak jsem ještě odpoledne vyrazil do Egyptského muzea. Co mne opět zarazilo, byla pečlivá prohlídka všech turistů a to hned dvojitá. U vchodu do areálu rentgen a detektor kovů jako na letišti a to samé znovu po zakoupení lístku při vchodu do samotné budovy. Dokonce i svůj nůž jsem musel nechat v úschovně před muzeem. Pravda, říká se, že na muzeum by si měl člověk vzít celý den, ale ja jsem ho prošel skoro celé asi za 2 hodiny. U většiny exponátu totiž chybí popisky, takže když nemá člověk průvodce, tak z toho moc moudrý není. Vidí jen stovky kamenných soch, stovky dřevěných sarkofágů a tisíce jiných předmětů.. Já jsem měl alespoň stručného průvodce v LP, kde je muzeu věnováno asi 8 stran. Na druhou stranu, když se připojíte k nejaké skupince s průvodcem, zjistíte, že průvodce o jedné sošce mluví třeba 20 minut, takže to pak skutečně může být na dlouho. Prošel jsem si nejzajímavější expozice, jako Tutanchamonův poklad a byl jsem z toho už opravdu dost unavený. Měl jsem sice dobrý pocit, že jsem do muzea propašoval zadarmo foťák (jinak se platí za povolení k focení), ale v muzeu se nesmí používat blesk a bylo tam značné šero, aby se ochránily památky před sluncem, takže to bylo na nic.

Po muzeu jsem si zlepšil náladu u pouličního prodavače usmlouváním celkem pěkného banánového papyru z 25 EŁ na 2 a šel jsem na procházku okolo Andaluzských zahrad (pro turisty uzavřených) ke Káhirské věži - rozhledna s restaurací. Ovšem vstupné na věž bylo 25 EŁ, což by se vyplatilo jedině v případě, že bych tam strávil celý den :o) Cestou zpět mě opět odchytil chlápek abych šel do jeho obchodu, tak jsem si říkal, že si aspoň dám čaj a šel jsem. Když mi ale nabízeli za 50 EŁ stejný papyrus jako jsem ten den koupil a tvrdili, že je ručně malovaný, ukázal jsem jim svůj a vysmál se jim do očí, takže jsem nedostal ani čaj a byl jsem vyprovozen ven. Alespoň už vím, čemu se říká "Egyptian hospitality" :o)

Třetí den v Káhiře už jsem se rozhodl změnit vzduch a tak jsem si šel opatřit lístek na noční vlak do Luxoru. Zakoupit lístek však může být komplikovanější než jsem si myslel. Není totiž pokladna jako pokladna. Zdá se, že pomalu na každý vlak se kupují lístky u jiného okénka, ale nakonec se najde někdo, kdo ztratí nervy a cizince doprovodí k tomu správnému. Lístek jsem měl, ale všechny údaje na něm byly v arabštině, tak jsem si ho ještě nechal na informacích přeložit, abych věděl, kam si mám večer sednout a spokojeně jsem vyrazil k Citadele. Citadela je další z míst, kterému domorodci říkají jinak, ale už nevím jak. Dorazil jsem na místo v 11:20 a protože byl pátek, tak se akorát zavíralo. Páteční polední modlitba je totiž pro muslimy ze všech nejdůležitější a všichni (muži) by ji měli absolovovat v mešitě. Pátek a někde i sobota se proto považuje za víkend (volný den). To, že jsem se nedostal do Citadely, mě zase tak moc nemrzelo, protože LP píše o nechutném způsobu vybírání vstupného. Vstupní poplatek je jen malá část, od té chvíle zaplatí chudák turista ještě asi dalších 5 poplatků, aby vůbec něco viděl.
Odpoledne jsem strávil v nejstarší části Káhiry (coptic Cairo), což je část obývaná většinou koptickými křesťany a podle toho vypadají i památky, kterých jsem viděl jen pár. Při procházce odlehlejšími uličkami jsem se dostal až k jedné typické arabské čajovně (ahwa), kde chlapi kouřili vodní dýmky (sheesha) a hráli domino. Když jsem je sledoval, pozvali me na čaj a tak jsem seděl s nimi a sledoval jejich hru, což byl možná nejlepší zážitek z Káhiry. Rozhodně jsem netušil, že i domino se dá hrát na profesionální úrovni.
Večer před odjezdem vlaku jsem si šel zasurfovat do 4-hvězdičkového hotelu do internetové kavárny, což není zase až tak drahá záležitost (v Káhiře 10-12 EŁ/hod). Pak už byl čas vyrazit na vlak do Luxoru. Chvíli jsem se snažil zorientovat v arabsky psaném jízdním řádu, abych zjistil, kdy bude vlak ráno v Luxoru a k mojí velké radosti se mi to povedlo. Nakonec jsme měli pouze půl hodiny zpoždění.

Luxor

Do Luxoru jsem dorazil ráno, ale po noci ve vlaku jsem měl jen jednu myšlenku - najít hotel a spát. Hotel jsem měl tentokrát vybraný předem podle LP, takže jsem odehnal všechny hotelové agitátory, kterých se u vlaku vyrojilo jako much u čerstvého lejna a kráčel jsem přímo k hotelu Fountain. Luxor je malé městečko, takže jsem tam byl hned, ale majitel mi řekl cenu podstatně vyšší, než byla v průvodci. Únava se však hlásila a tak jsem neodešel, jen jsem cenu z původních 25 EŁ srazil na 15 za single room a šel spát s myšlenkou, že jestli strávím v Luxoru další noc, že to bude jinde. Vstával jsem už v poledne, abych si dne ještě trochu užil a vyrazil jsem na procházku podél pobřeží. Teploty byly mnohem příznivější než v chladné Káhiře, asi 25 C, takže to bylo na kraťasy a tričko. Cestou po nábřeží jsem asi 100x musel zopakovat, že vím zcela jistě, že nechci felluku na druhý břeh a asi třem kapitánům jsem musel slíbit, že až tam pojedu, tak jedině s nimi. Došel jsem až na konec města a pokračoval ještě asi kilometr až ke Karnak temple, což jsou zbytky kdysi opravdu monstrózního chrámu boha Amun-Ra z dob, kdy byl Luxor hlavním městem. Prohlídka chrámu se obešla bez jakýchkoliv problémů, takže nemám skoro co psát :o) Cestou zpět jsem nešel podél pobřeží, ale ulicí plnou obchodů. K nalákání turistů používají tamní obchodníci zcela jiných triků než v Káhiře a podle mého názoru jsou ještě otravnější. Místo šálku čaje lákají turistu pod záminkou, že potřebují něco anglicky opsat nebo přečíst, protože umí číst a psát pouze arabsky.. Kromě toho, že to zdržuje, si člověk připadá občas jako idiot, když čte úryvek dopisu, který už obchodník zná prakticky nazpaměť a dokonce turistovi napovídá nečitelná slova, to mě fakt už naštvalo.

Další den jsem si přivstal a vyrazil na druhý, západní břeh Nilu, kde jsou ty nejznámější turistické "atrakce" Luxoru - Údolí králu a královen. Po přejetí řeky lokálním trajektem jsem se ocitl ve spárech taxikářů nabízejících své služby. Jeden nejvytrvalejší za mnou jel a snižoval cenu až jsem k němu nasedl, ale místo "round trip", což obnáší návštěvu 3 nejzajímavějších míst a odvoz do přístavu (25-30 EŁ), jsem se nechal pouze odvést k ticket office a k chrámu Hatsepshut (7 EŁ), kde jsem taxi opustil. Chrám Hatsepshut je ze 2/3 v rekonstrukci a za návštěvu podle mne moc nestojí. Proto jsem se od něj brzy vydal k údolí králů. Pěší cesta vede horami - Thébským pohořím - a musím říci, že přechod horami jsem si užil daleko víc než ty chrámy a hrobky, protože tam byl klid. Hrobky v údolí králu jsou zajímavé, leč nechutně přecpané - aspoň ty nejznámější. V jedné jsem si chtěl pořídít obrázek s použitím blesku, což je zakázané a málem jsem přišel o foťák nebo o film. Nakonec mě to stálo pouze 4 EŁ na úplatek hlídači. Takze rychle pryč z hrobek a znovu do hor na přechod do údolí královen. Z jednoho vršku na půl cesty byl tak nádherný výhled do obou údolí, že jsem tam seděl hodinu, obědval, opaloval se a kochal pohledem na hrobekchtivé davy. Klid a nádhera - pro tuhle chvíli stálo za to jet do Egypta. Po hodině jsem slezl ke královnám, proběhl tamní hrobky a vydal se pěšky k hotelu. Tím byly pro mne Luxorské atrakce vyčerpány a tak jsem se rozhodl odjet večerním vlakem do Asuanu. Ještě před odjezdem jsem si zašel na večeři do kushari-restaurantu, který doporučoval LP. Bylo to vlastně moje první pořádné domorodé jídlo a celkem jsem si ho oblíbil. Typický kushari-restaurant má na jídelníčku pouze pár položek: malé kushari (asi 2 EŁ), velké kushari (asi 3) a někdy ještě střední kushari. Je to bezmasé jídlo s těstovinami, rýží a pikantní omáčkou. K dispozici je vždy nádobka s velmi ostrou směsí po které i otrlí polykači ohně roní slzy, pokud si ji do jídla přimíchají. Když mi slzy oschly, nalezl jsem vlakové nádraží a vyrazil směr ...

Asuan (Aswan)

byl nejjižnější bod mé cesty. Chtěl jsem sice ještě dál až k Abu Simbelu, leč pozemní cesta byla už asi rok pro cizince uzavřena (prý quli bezpečnosti, haha) a jediným prostředkem bylo letadlo (85 USD), takže jsem neměl co řešit. Do Asuanu se v této době jezdí rekreovat i Egypťané ze severu, takže po příjezdu (asi okolo 21 hod) mě přivítal čilý noční život. Rychle jsem vyhledal proklatě levný hotel, kde jsem sdílel pokoj s Peterem z USA a Paulou z UK, kteří přijeli vlakem přímo z Káhiry a únava po 15-hodinové cestě je okamžitě zklátila. Já jsem si ještě vyšel do města užít večerní atmosféry a po pár minutách jsem narazil na kluka, který mi tvrdil, že je kapitán felluky a pořádá 2-denní plavbu po proudu Nilu do Edfu. Protože jsem takový výlet měl v plánu podniknout a nabízená cena byla rozumná (60 EŁ včetně jídla), projevil jsem zájem a slíbíl, že si to rozmyslím.

Další den jsem si udělal výlet k Asuánské přehradě. Je to skutečně masivní stavba o hmotnosti 17-násobku Cheopsovy pyramidy. Pro turisty není v podstatě jiná šance, než jet taxikem. Cestou zpět se obvykle zastavuje ještě u Temple Philae, ale na to už mi nějak nezbývaly peníze. Odpoledne jsem relaxoval u řeky a odmítal naháněče na felluky. Večer se konala v hotelu jedinečná párty. Angličanka Paula vytáhla láhev Johnyho Chodce, já placatku rumu a Peter karty, se kterými jsme hráli jednoduchou hru jejímž principem bylo donutit všechny rychle konzumovat alkohol, který byl naštěstí ředěný arabskou verzí Coca-Coly. Dále se k párty připojil Australan Karl, nejaký němec a nakonec přišel starší holanďan, který popíjel whisky neředěnou a svými opileckými historkami narušoval naši zábavu, až ji zcela rozvrátil. Nicméně párty patří nepochybně k "highlights" celého výletu.

Australan Karl mi nabídl, abych s ním další den jel na trh velbloudů do nedaleké vesnice Daraw, tak jsem souhlasil. Vyráželi jsme autobusem v 8 ráno, abychom ještě viděli, jak se obchoduje (to je asi do 9 hodin). Bohužel policejní kontrola nás zdržela z nám neznámých důvodů skoro 50 minut, poté si cizinci přestoupili do jiného autobusu a jeli jsme dál. Na trh jsme tak dorazili ve chvíli, kdy se už skoro nic nedělo a na místě zůstalo jen několik neprodejných exemplářů. Karl uvažoval, jak vydělat na obchodu s velbloudy jmění a já jsem se ho skeptickými poznámkami snažil odradit. Cesta zpět do Asuanu byla také vyjímečná, protože jsme cestovali vlakem 3. třídy. Tyto vlaky jezdí za symbolické ceny, ale je to velmi časově náročné (600 km se dá ujet za cca 90 Kč, ale trvá to 20 hodin, nebo déle).. Okna beze skel, dřevěné lavice, špína na zemi a žárovky visící na drátech ze stropu jsou základními atributy. Když jsme jeli do Asuanu, vlak najednou zastavil na jakési zastávce a stál tam skoro hodinu. Místní se však příliš nevzrušovali, naopak to přivítali, protože vedle stál nákladní vlak s cukrovou třtinou a lidé ji okamžitě začali spásat jako kobylky. Průvodčí skoro půl vagonu třtiny přemístil do našeho vlaku, zřejmě má hodně dětí a chtěl jim přivézt nějakou sladkost. Také jsem vyzkoušel třtinu žvýkat, ale dávám přednost žvýkačce.
Odpoledne jsem se chtěl podívat na druhou stranu řeky, ale převozník si řekl asi o 10násobek toho, co platí místní lidé a když jsem začal smlouvat, jeho argument byl, že převoz je pro Egypťany. Tomu už říkám normální rasismus, naštval jsem se, odešel pryč a zbytek dne strávil u Nilu pozorováním felluk.

Plavba fellukou

měla začít následující den (tuším, že byla středa) v 9:00 ráno. Sešlo se nás 9, ještě jsme došli pro jídlo, které náš mladý kapitán Zach nakoupil a pak jsme se nalodili. Bohužel ještě jsme nebyli komplet. Asi v 10 jsme se dozvěděli, že čekáme na 2 lidi, které nenaverboval kapitán, ale dohodila mu je nějaká agentura, pořádající vícedenní okružní program po Egyptě. Tito lidé neznali kapitána ani loď a kapitán bez nich nechtěl odjet, protože by pochopitelně ztratil přísun dalších turistů.. Oběd začal kapitán připravovat stále ještě v přístavu, ale okolo 12. hodiny, jsme konečně vypluli, již v plném počtu. Sestava byla opět velmi internacionální: 3x USA, 2x Francie, 2x Singapore, 1x Austrálie (můj známý Karl z hotelu), 1x Japonsko (Japonec promluvil za 2 dny asi 2 slova a všechno prospal, takže jsme ho ani nepočítali mezi nás, ale spíš mezi vybavení lodi), 1x Řecko a pak moje maličkost. Když jsme vypluli, kapitán nám oznámil, že je špatný vítr. Jeli jsme na sever a foukal silný vítr v protisměru, takže jsme museli křižovat a loď se poměrně dost nakláněla, takže jsme občas museli i vyvažovat. Kromě toho na nás z klidu vytrhovaly velké výletní lodi, kterým jsme křížili cestu a tak na nás troubily. Po západu slunce se výrazně ochladilo a nejlepším řešením se ukázal být spacák. Takto pestře nám uběhlo několik hodin a zakotvili jsme k noclehu u jednoho z ostrůvků uprostřed Nilu. Tamtéž zastavila i jiná felluca se stejnou trasou, na níž jel sympatický pár Slováků, takže to pro mne bylo velmi vítané rozptýlení, když jsem se mohl dosyta vypovídat v češtině. Po večeři měl být jakýsi program u ohně, ale náš kapitán akorát párkrát bouchl do bubnu a lidé se víceméně bavili ve skupinkách sami.

Druhý den byl pro mne ve znamení střevních potíží a tak jsem měl během každé zastávky o program postaráno (felluca neobsahuje WC). Okolo 11. hodiny jsme dopluli k chrámu v Kom Ombo a šli si ho prohlédnout. Po chvíli jsem zjistil, že nemám svůj průkaz na slevu, proto jsem se vrátil k lodi, kde jsem utrpěl drobnou ztrátu iluzí. Barel, v němž podle kapitána byla pitná voda na přípravu jídel a z něhož také vodu vždy bral, nabíral pomocník přímo z Nilu. Ne, že bych něco takového nečekal, ale co oči nevidí ... Při odrážení od břehu jsme se dostali do blízkosti jedné z velkých výletních lodí, které také parkovaly v Kom Ombu a voda, která je odčerpávaná z podpalubí ven, nám natekla přímo do lodi - cesta začínala být skutečně dobrodružná. Takže jsme popojeli pár set metrů a nastalo velké sušení. Když jsme vysušili loď, kapitán nám oznámil, že vítr je velmi silný a v dalším úseku, kde řeka není krytá bude ještě silnější, takže tam nemůžeme projet. Několik hodin jsme čekali na místě a kdybychom nebyli na ostrově, asi bych se sbalil a odešel pryč, protože tento den byl vyloženě promrhaný. Čas jsme si krátili zábavnou diskusí o sýru, minulých životech, plánováním osídlení cizí planety a založením nové civilizace, no prostě slušné psycho. Podobně jako je úpal (z dlouhého pobytu na slunci), úbus (z dlouhého pobytu v autobuse) a úhor (... v horách), tohle byl parádní úloď. Večer jsme dopluli kousek dál se staženou plachtou, unášeni pouze proudem, vydáni velkým lodím na milost. Následovala večeře, zima, oheň. Někdy v noci jsme opět vypluli a musím říci, že jsem opravdu litoval kormidelníka, který musel celou dobu v té zimě sedět u kormidla. To skutečně nejsou lehce vydělané peníze.

Cesta na Sinai

Zdaleka jsme přes noc nedopluli do plánovaného Edfu, ale chybělo nám asi 30 km. Kapitán nám po snídani nabídl taxi, které nás mělo za 10 EŁ dopravit až do Luxoru - defacto nebyla jiná možnost, takže jsme jeli. Bohužel za Luxorem nás opět zadržela policejní hlídka a museli jsme čekat na policejní konvoj. Mělo to být asi hodinu, ale to je problém Egyptského času - je pomalejší než náš - tato hodina trvala skoro 4 hodiny našeho času, které jsem strávil rozhovorem se slovenskými přáteli a nadáváním na tupou policii, která nedokáže pochopit, že po nás nikdo stejně střílet nebude. V duchu jsem záviděl Australanu Karlovi, který se od nás oddělil v Edfu, že pojede vlakem 3.. třídy rovnou do Káhiry (dostavila se finanční krize). Konečně večer v 17 jsme byli v Luxoru, kde jsem se alespoň informoval na autobusy do oáz Kharga, kam jsem chtěl vyrazit nazítří. Když jsem přišel zpět do hotelu, narazil jsem znovu na Karla, kterému cesta do Luxoru vlakem trvala ještě o hodinu déle a noční jízdu do Káhiry vlakem 3. třídy bez oken vzdal, protože by tam zmrzl.

Autobus do oáz Kharga měl jet v 8.15, tak jsem se vydal na nádraží, ale v místech, která ukazoval Lonely Planet, jsem ho nenašel. Chyba ovšem nebyla v LP, ale ve mně, protože jsem měl zafixováno, že autobusové nádraží poznám podle autobusů. Nenapadlo by mě, že plácek s malou budkou a 5 židlemi je místo, které hledám. Dokonce tam byl i úředník, který mi po 2 hodinách čekání řekl jen "sit down and wait please". Proto když se na místě objevil první autobus, směřující do Suezu (plánovaný příjezd v 19:00), operativně jsem změnil itinerář a saharské oázy naplánoval až na závěr. Mým novým cílem se tak stal klášter St. Katerina a hora Sinai. Bus do Suezu projel policejní kontroly kupodivu bez problémů a tak jsme již v 9 večer byli v Suezu. Ten den jsem ovšem již žádný spoj k St. Katerině nesehnal, takže hotel to jistil. Vyspal jsem se do růžova, ale dobrý pocit poněkud kalila skutečnost, že jsem pečivo našel pod postelí a poněkud okousané. Koupil jsem nové a mazal sehnat taxika do St. Kateriny.

Do St. Kateriny měl namířeno mikrobus se 14 místy k sezení. Jak je v těchto končinách zvykem, nevyjíždí dříve, než se všechna místa obsadí. Cenu jsem usmlouval dost dramaticky ze 30 EŁ na 20 (2x jsem předstíral odchod), což považuji za úspěch, protože jsem hrál bez trumfů - jediná alternativa byl bus ve 2 odpoledne a kdo ví, jak by to zase dopadlo. Mikrobus nakonec vyjel v 11 hodin (čekal jsem od 8), ale popojel 100 m a řidič si šel koupit pití. Pár lidí ho hned následovalo a já nevěřil, že stihneme dojet do tmy. Po kilometru byla další zastávka pro cigarety, ale ta trvala pouhých 5 minut a pak už se opravdu jelo. Sinai je opravdu ostře sledované území. Co 100 km, to policejní kontrola. Bohužel 2 místní hoši neměli uplně v pořádku dokumenty (asi chybělo osvědčení o lustraci), takže jim 3 hlídky důkladně kontrolovaly zavazadla. St. Katerine jsme kupodivu dosáhli ještě před západem slunce, ale i tak mi cesta z Edfu sem trvala téměř 3 dny, kdy jsem jen jel. Nyní jsem se těšil na malý trekking po Sinajských kopcích. Došel jsem ke klášteru odkud vede stezka na Mt. Sinai (viz Mojžíš :o) a začal stoupat. Brzy jsem se dostal až do výšky, kde ležel sníh a musím říct, že v botkách Prestige jsem se trochu obával. Již úplně potmě (s čelovkou) jsem došel až na vrchol, ale cestou jsem neviděl zrovna moc míst vhodných k bivakování. Naštěstí na vrcholu byl místní mladík, který mi nabídl přespání v jeho boudě, prakticky za cenu balíčku sušenek. Teplota byla sice stejná jako venkovní (určitě pod nulou), ale aspoň jsem spal v suchu místo na sněhu. Ráno mě vzbudily davy lidí, jdoucí na vrchol vyfotit východ slunce, tak jsem šel s nimi. Byla by to super podívaná, kdyby se na vrcholu nepřetlačovali lidé o nejlepší místa k focení. Pak začala šou, foťáky jen cvakaly, blesky blýskaly (dost zbytečně) a pak nastal sesun lidí dolu.

Dahab

Původně jsem měl dále namířeno na nejvyšší horu Mt. Katerina, ale po pekelně studené noci a po informaci, že je tam půl metru sněhu, jsem se přesvědčil, že zima je to poslední, co chci v Egyptě zažít a rychle jsem se přesunul taxíkem do pobřežního města Dahab. Taxíkář Harbi mi připravil velmi milé překvapení. Když jsem dával batoh do kufru, zřejmě mi z něj vypadl nůž, švýcarák asi za 800 Kč. Ztráty jsem si všiml až v hotelu a nůž jsem oplakal, protože jsem nevěřil, že bych taxi našel. Druhý den se taxíkář objevil v hotelu (věděl kde bydlím, protože mě tam sám zavezl) a ptal se, jestli je to můj nůž. Na tomhle příkladě jsem pochopil jejich mentalitu - arabové vás natáhnou na každém kroku, ale nekradou :o)
Dahab je město potápěčů a surfařů, koupání tam není nijak zázračné, ale zato jsou tam nádherné korálové útesy. Půjčil jsem si alespoň šnorchlovací ABC, abych se taky pokochal. Přes silný příboj jsem nakonec útes přelezl a podmořský svět byl můj. Asi hodinu jsem se tam potápěl, ale pak začala být zima a musel jsem ven. Bohužel jsem šel blbě, rukama napřed a tak když mě příboj hodil na útesy, pěkně jsem si to odskákal a s dalším potápěním byl konec. Místo toho jsem začal relaxovat - opalování, courání po plážích, desinfikování šrámu, pojídání ovoce, hraní šachů, spánek, sezení v pobřežních restauracích - prostě pohoda, která trvala celkem 3 dny a pak jsem zamířil zpět do Káhiry, odkud jsem chtěl pokračovat do některé ze saharských oáz.

Oáza Bahariyya

Cesta z Dahabu do Káhiry mi bohužel zabrala další celý den a protože se čas pomalu krátil, zvolil jsem oázu Bahariyya, která je nejblíž Káhiře. Ranní autobus, kterým jsem jel, se překonal a do oázy dojel za 3,5 hodiny, což bylo dokonce méně, než uvádí LP ! Měl jsem celé odpoledne a tak jsem se vydal na procházku vesnicí, oázou a černou saharou (sopečné čedičové kamínky dávají poušti černou barvu). Průchod vesnicí je celkem psycho, všichni lidé se tam chovají jako když jsem první cizinec, kterého vidí a zejména děti jsou nesnesitelné. Slíbil jsem si asi po hodině, že zabiju další dítě, které na mně zavolá "hello". Ale jinak jsou lidé v oázách asi nejpohostinnější v celé zemi, pokud se s nimi člověk při nějaké příležitosti dokáže seznámit. Ještě v autobuse se se mnou jeden chlapec rozdělil o svoji snídani, ale bohužel neuměl anglicky. Ještě že jsem uměl aspoň poděkovat Arabsky. Procházka pouští mě pak trochu uklidnila, akorát jsem začal být lehce nervózní když jsem měl pocit, že už bych měl být zpět u campingu a místo toho jsem byl pořád v poušti. I když je Sahara v těch místech dost členitá a zdaleka ne tak jednotvárná jako nekonečné duny, orientace je dost obtížná a tak jsem vyšel asi o 2 km dál než jsem myslel. Ale kemp jsem našel ještě za světla. Večer nám místní průvodce nabízel pouštní safari - výlet do pouště. Bylo to sice velmi lákavé, protože Sahara je v okolí opravdu hodně různorodá a zvlášť "bílá poušť" mě lákala, ale cena byla příliš vysoká a ani ostatním lidem z mnohem rozvinutějších zemí se vůbec nelíbila.

Druhý den v poušti jsem si proto půjčil kolo, abych se dojel podívat na prameny, které se v okolí Bahariyy nacházejí. Brzy jsem však zjistil, že nalézt je bez místního průvodce je skoro nemožné a mapka v LP byla tentokrát velmi slabým vodítkem. Orientační bod typu "eukaliptový strom" byl zvolen dost nešťastně, protože eukalipty jsou po palmách druhé nejčastější stromy :o) Místo výletu k pramenům jsem si nakonec udělal výlet do centra černé sahary asi 20 km od vesnice, kde jsou vidět nádherné kuželovité kopce, typické vulkány. Jen silný protivítr cestou zpět mě dost deptal. Zlatý hřeb pouštního programu přišel večer. Průvodce nám nabídl výlet do campu u horkého pramene Bir-Al-Ghaba, následovat měla večeře u jednoho z jeho přátel a cena byla dost přijatelná, tak jsem se přidal. Horký, lehce siřičitý pramen měl teplotu 45 stupňů a voda tekla do malého bazénku, takže se dalo nádherně koupat. Po 2 dnech v poušti a nefunkční sprše v kempu to bylo přesně to poslední co mi chybělo ke štěstí. Vlastně předposlední - poslední byla ta večeře. Na ohni pečené kuře s rýží a zeleninou a na závěr domorodá hudba ve složení buben + flétna sqěle završily vydařený večer. Po 50 km na kole jsem však byl docela grogy, takže jsem se nedal rušit hlasitou hudbou a usnul. Ranní koupel byla ještě příjemnější, akorát jsem se musel osmělovat, než jsem do té horké vody vlezl.

Káhirou to začalo, Káhirou to končí

Kdybych býval měl ještě jeden den navíc podnikl bych na vlastní pěst výlet do bílé pouště, ale protože zbývaly 2 dny do odletu, musel jsem myslet na návrat do Káhiry. Předposlední Egyptský den jsem se rozhodl navštívit nejstarší pyramidy na světě - pyramidy Saqqara, vzdálené asi 20 km od Káhiry. Normální turisti si berou taxíka pro skupinu, ale já byl sám a nikdo z hotelu tam zrovna nemířil, tak jsem se rozhodl dojet veřejnou dopravou. Přestože už jsem nějaké zkušenosti s Káhirou měl, trvalo mi to skoro 2 hodiny a v jednu chvíli už jsem začal pomýšlet na taxi, ale nakonec jsem slavil úspěch. Nooo i když .... Byl jsem jediný kdo vystupoval na křižovatce u pyramid, protože normální turista by tam takhle nikdy nejel a místní ty pyramidy zase tak moc neberou. Zkrátka autobus mi nezastavil, ale jen tak zpomalil a ode mne se očekávalo, že po způsobu místních vyskočím. Taky že jsem vyskočil, ale dopadl jsem na písek, klouzl jsem a už jsem ležel. Takže autobus nakonec stejně zastavil, aby zjistili, jestli mají volat sanitku, ale zdálo se to být O.K. Došel jsem k Zoserově schodovité pyramidě a tam si chvíli sedl, což bylo přesně to na co čekal můj natažený sval, aby mohl začít bolet. Když jsem tak kulhal po okolí pyramidy, zaslechl jsem češtinu a zeptal se průvodce, jestli by mě nemohli vzít zpět do Káhiry. Lidi se sice trochu divili, ale nakonec si mě celkem oblíbili :o) a dostal jsem i chleba s řízkem (přiletěli den před tím). Ještě jsem se s nimi zastavil v manufaktuře na výrobu koberců a pak mě vysadili u Gizy, což byl ten den zlatý hřeb jejich programu (chudáci :o). Odkulhal jsem do hotelu a okamžitě povolal na pomoc Yellon, který jsem omylem zabalil místo plánovaného Myfungaru (fakt klika), takže jsem druhý den zase skákal přes kaluže.

Poslední den před odletem jsem už jen sháněl nějaké suvenýry, což může být problém, když chcete koupit nějaké pěkné tričko a všichni vám nabízejí papyrus, parfém nebo v nejlepším případě tričko s obrázkem Mickey Mouse u sfingy nebo Santa Klauze se saněma, jak jede okolo pyramid. Po té, co jsem nakoupil, mi zbylo posledních 8 EŁ na večeři a autobus. S těmito penězi jsem se pak nechával pozvat na čaj do obchodů a když došlo na nabízení zboží, demonstroval jsem jim svoji koupě(ne)schopnost. Odpoledne jsem pak doprovázel spolubydlícího Angličana bez orientačního smyslu, aby si mohl koupit lístek do Izeraele. Ten ubohý hoch přijel do Káhiry a ta ho zdeptala tak, že už netoužil vidět zbytek Egypta, ale jen odjet rychle pryč. Podle jeho slov přežil 5 dní v Káhiře jen díky pravidelné konzumaci místního piva Stella, které mi mimochodem vůbec nechutnalo. Večer jsem pak ještě poseděl na terase hotelu a poslouchal od zasvěceného muže výklad o parkování v Káhiře, které jsem do té doby považoval za stejně tajemné jako okultismus. Poslední večerní kushari s přítelem angličanem a už mě čekala pouze cesta na letiště. Poslední šok z Egypta se dostavil v podobě policisty na letišti. Do letištní budovy jsem vcházel 8.2. ve 23:50 a odlet byl 9.2. ve 4:00, při vstupu se odehrál tento dialog:
Policista: Ukažte mi letenku
Já: (ukazuji)
P: To je ale až zítra
J: Ne, to je dnes v noci
P: To je zítra, dnes je osmého
J: Ale to je za 4 hodiny, to už bude devátého
P: Běžte se zeptat, támhle jsou informace
J: Já jsem si jistý, běžte se zeptat vy
(přichází skupina Rusů, ukazují letenky)
J: Podívejte, oni mají také odlet devátého
P: Ale to je do Moskvy
J: (překonávám následky lehké mrtvice a odcházím k Checkinu)

Na závěr

Tak jsem si po sobě přečetl tu reportáž a vypadá to, jako by celá cesta byla plná nepříjemností, průšvihů a že se mi to tam asi pěkně hnusilo. Není to pravda. Sice jsem byl unavený z neustálého odhánění obchodníků a kapitánů felluk a vytočený z některých výmyslů policie, ale všechny ty problémy o kterých tu píšu, to je právě to dobrodružství, které se určitě nezažije, pokud se na takovou cestu vypravíte s cestovkou. Kontakt s místními lidmi, hledání autobusu, čekání na naplnění taxiku, vaření z nilské vody a ochutnávání kushari - tohle všechno je cesta k opravdovému poznání cizí země, nikoliv focení pyramid z oken autobusu. Přiznávám, až budu příště toužit po dobrodružství, vyberu si určitě jinou zemi, ale jsem rád, že jsem poznal Egypt a vím, co se od něj dá čekat.

Special thanx:

Obecné informace

Měna 1 EGP/EŁ (Egyptian Pound) = 100 pt (piastr)
Kurs 1 EGP = cca 10 Kč
1 USD = 3,4 EGP
Úřední jazyk Arabština
Místní čas GMT+2 (o hodinu víc než ČR)