Korsika '96

Korsika byla 2. velkym putovanim s Vrstevnici, ktereho jsem se zucastnil. Byla to take nejmonstroznejsi akce, nebot se ji zucastnilo (tusim) 5 autobusu. Pokud bude nekdy prekonana, tak snad jen velkou expedici na Cumulangmu (Mt.Everest), kam vyleze vsech 15 autobusu :-))
Prvni nase dvoudenni zastavka byla v Rime. Nasledoval prejezd na Sardinii, kde jsme byli rozdeleni do domorodych rodin, ktere se o nas staraly. Ja osobne jsem narazil na jazykovou barieru (nebyl jsem jediny, jehoz rodina mluvila pouze italsky), ale s pomoci anglicko-italskeho slovniku jsem nakonec 3 dny se "svou" rodinou prezil bez vetsich peripetii. Rozhodne to byla zajimava zkusenost a dnes na to vsichni radi vzpominaji, protoze jsme tak mohli na vlastni kuzi zazit jizansky temperament nasich hostitelu.
Na Korsice nas uvitalo nadherne pristavni mestecko Bonifacio, ale dlouho jsme se tam nezdrzeli a vyrazili dal. S nasim autobusem jsme nejdrive stravili 1 den na plazi, kde si hodne lidi pred nadchazejici vypravou do hor spalilo zada a ramena, takze jim pak noseni batohu nebylo zrovna prijemne.
Pred odchodem do hor se mi jeste podarilo svarit 12 krabic spaget, ktere mely byt k obedu. Svarene spagety jsme pak vylili podel cesty, coz pripominalo betonovani. Nevim proc, ale na tuto bezvyznamnou udalost dodnes lide vzpominaji radeji nez na hodnotne sportovni vykony.
Protoze velitel autobusu zustal v zakladnim tabore, veleni jsem prevzal ja s kamaradem Ondrejem. Celkem se nam darilo, ve zdravi jsme dovedli asi 20-ti clennou skupinu na vrchol nejvyssi hory Korsiky - Monte Cinto a zase zpet do zakladniho tabora.

Hochkonig '96

Tydenni vylet do Rakouskych Alp se konal na zacatku cervence 96 a cilem byl puvodne uplne jiny vrchol (ani nevim ktery). Ovsem pri prijezdu nas zaskocilo spatne pocasi a tak prisla na radu (jak je na Vrstevnickych akcich obvykle) mohutna improvizace. Takze jsme nakonec vyrazili na Hochkonig (2990), ktery Vrstevnice dobyvala jiz nekolikrat pred tim (se stridavymi uspechy).
Prvni den jeste drobne prselo a tak jsme nocovali v jeskyni, ktera byla objevena jednou z predchozich Vrstevnickych vyprav (za ponekud dramatickych okolnosti). Do rana napadlo par cm snehu (ve vysce cca 2200) a cestou k vrcholu ho pribyvalo narozdil od nasich sil. V chalupe na vrchu jsme se posilnili polevkou, castecne ususili boty a spacaky a vydali se zase na cestu dolu k jeskyni. Treti den se konecne vycasilo a za nadherneho pocasi jsme schazeli k autobusu. V nizine jsme si pak zbyle 2 dny uzivali tropickeho slunce, ktere nam rychle vysusilo mokre veci a pripalilo pokozku.

Pyreneje '97

Kdyz kamarad Ondrej Peceny v zime slibil, ze povede jeden ze 3 autobusu, slibil jsem mu, ze mu s organizaci pomuzu. Na posledni chvili byla moje ucast malem ohrozena, protoze jsem si 14 dni pred odjezdem natrhl achylovku na 1. tabore Vrstevnice (jinak velmi vydarena akce). Nakonec jsem pres zakaz lekare odjel, doufaje, ze cestou do hor se noha doleci ve skrobaku.
Cesta do Pyreneji vedla pres Rakousko, italske Torino a Francouzskou rivieru. K nezapomenutelnym zazitkum patrilo shaneni kempu na Riviere, kde asi v zivote nevideli autobus (natoz Karosu). Po celou cestu do hor jsme vzhledem k malym zkusenostem mohutne improvizovali, ale kupodivu vse nakonec vyslo a my jsme se dostali k cili do vesnice Benasque.
Prvni vyprava vedla na nejvyssi vrchol Pyreneji - Pico de Aneto (3404). Vyrazili jsme jeste k veceru a prenocovali u jednoho z jezer. Cesta na vrchol nebyla prilis narocna, i snehove pole se dalo prejit bez vetsich problemu bez jakekoliv "tezke techniky", takze temer pod vrchol doslo asi 30 lidi. Posledni usek pred vrcholem - tzv. "Mohameduv skok" - exponovane sedlo, vsak nektere lidi odradilo. Problem byl take v tom, ze se tam tvorily fronty lidi jdoucich obema smery. Jeste tyz den jsme sesli az do kempu v Benasque, spousta lidi vsak dojela stopem, protoze je sestup prece jen trochu vycerpal. Vecer se konala oslava c.1, jiz jsem se bohuzel nezucastnil a na niz se dodnes v celem Benasque vzpomina.
Po dni odpocinku a lizani ran jsme se vydali na druhy nejvyssi vrchol Pico de Possets (3375). Prvni den jsme vystoupili az k jezeru asi 600 vyskovych metru pod vrcholem, nechali tam veci a jeste pred setmenim se vydali pokorit vrchol. Bohuzel jsme se nejak nedohodli na spravne trase a tak se k vrcholu dostala jen mala cast lidi, nekteri po nesmyslne namahavem vystupu suti. Druha cast (vcetne mne) lezla vinou spatne orientace na jiny vrchol a nakonec pro technicke obtize vzdala.
Neuspech nas trochu zklamal a tak jsem se jeste s kamaradem Bartem (+1999) domluvil, ze brzy rano vyrazime k vrcholu jeste jednou, tentokrat spravnou trasou. Po silne bource v noci se obloha vyjasnila, tak jsme se ve 4 rano vydali uplne na lehko na druhy pokus k vrcholu. Cesta sla dobre, nez jsme se dostali na snehove pole, ktere ovsem pres noc (a po bource) paradne namrzlo. Macek nemaje jsem musel kopat stupy do ledu podrazkami bot a tak nam cesta trvala 3 hodiny (nasi kamaradi tam vylezli predtim za hodinu a pul). Na vrchol jsme dolezli uplne vycerpani (sli jsme bez snidane) a tak vysuseni, ze jsme olizovali skalu po ktere stekala voda. Ale zato jsme si vychutnali z vrcholu vychod slunce a to nam nasi namahu vynahradilo. Sestup sutovym polem byl celkem rychly a tak jsme dorazili k nasemu taboru akorat na snidani. Pak jsme ovsem jiz byli tak unaveni, ze jsme se nezucastnili spolu s ostatnimi dalsiho prechodu, ale sli nejkratsi cestou do udoli a stopli auto do kempu. Zbytek vypravy byl ze zalohy prekvapen velmi intenzivnim destem, takze se vratili kompletne mokri.
Vecer probihala oslava c.2, ktera si nikterak nezadala s oslavou po dobyti Aneta, takze druhy den pri odjezdu mela cast posadky autobusu lehkou morskou nemoc.
Cesta domu jeste obsahovala zastavku u Atlantiku, 3 dny stravene v Parizi a nocleh v Nemecke polepsovne pro mladistve. Pak uz jen dlouhe louceni a rozchod domu.