Cast 0. Cesta do Maroka

Jeste na hranicich je prvni smenarna, kde lze ziskat Dirhamy. Mimo Maroko se nesezenou, dokonce je zakazano je vyvazet ze zeme. Take je dobre si nechat potvrzeni o vymene, bez nehoz nelze vymenit Dirhamy zpet. Kursy jsou centralizovane, stejne ve vsech oficialnich smenarnach. Na zadny cerny trh (vekslaky) jsme nenarazili.

Hned za hranicemi se na cizince vrhaji taxikari, kteri za neuveritelne vysoke ceny (az 30 USD !!!) jezdi do nejblizsiho mesta Fnideq. Vsichni domorodci jdou ovsem po pesince nad silnici, tak jdeme take. Trva to ani ne pul hodinky. Ve Fnideq je jiz autobusove nadrazi (spis parkoviste), odkud jezdi autobusy do mnoha vetsich mest. Meli jsme stesti. Autobus do hlavniho mesta, Rabatu, odjizdel asi za pul hodiny (cena asi 40 DH/osobu). Komunikace s ridicem, ktery tez prodaval listky, se odbyvala ve Francouzstine. Francouzsky se da domluvit vseobecne docela dobre, Anglictinu ovladaji zejmena obchodnici a to jeste v rozsahu "good price" a cislovky.

Autobus odjizdel uz temer za tmy. Dost casto jsme staveli a nebylo nam jasne, jak se takto mame dostat za 4 hodiny az do Rabatu. Autobus totiz stavi kdekoliv, kdyz na nej nekdo mavne. To se pozdeji vyplatilo i nam. Byla to take jedina cesta autobusem, kdy jsme zazili policejni prohlidku, vlastne hned dvakrat. V severni casti Maroka je to jedno z opatreni proti pasovani marihuany.

Okamzite jsme zacali hledat nejaky hostel, ale jeste jsme nemeli zadne zkusenosti a tak jsme asi po hodine nasli nic-moc hostel v patem patre nejakeho domu. Za triluzkovy pokoj jsme dali 90 DH. Rano jsme vyrazili smerem ke staremu mestu, kde jsme nasli mraky hostelu a tak jsme se hned do jednoho stejne draheho, ale o 100 % lepsiho prestehovali.

Vetsi mesta, zejmena ta, kam jezdi turisti, se skladaji z historicke casti, tzv. Mediny, ktera se vyznacuje velmi uzkymi ulickami. Medina je obvykle ohranicena obvodovou zdi a pristupna pouze skrz nekolik bran (brana = Bab). Okolo jsou pak novostavby - sidliste a vily. Zjistili jsme, ze spousta levnych hostelu je prave na kraji mediny. V novych castech mesta jsou spis drazsi hotely. 3-luzkovy pokoj v hostelu jsme obvykle poridili mezi 90 a 100 DH za noc.

Medina Rabatu je pomerne mala a dost nezajimava. Ulicky zataceji pravouhle a okolni domy nejsou vysoke, takze se da velmi dobre drzet smer a nezabloudit. Zajimava je pouze hlavni ulice skrz medinu, na ktere je trh (souk), ale neni prilis typicky. Z mediny jsme pak zamirili k pobrezi, k Kasbah des Oudaias, strazni pevnosti. Dale jsme byli u veze Tour Hasan, ktera je jedinou casti nikdy nedostavene obrovske mesity. Vedle je mauzoleum Mohameda V. Odtud jsme pokracovali ke kralovskemu palaci. Palac ovsem neni pristupny verejnosti, takze si vsichni foti pouze ozdobnou vstupni branu (je rovnez na vetsine pohledu z Rabatu). U brany "hlidkuji" cestne straze, ktere jsou dost v pohode. Kouri, povidaji si a nechavaji se fotit s turisty. Zpet do hostelu jsme se vraceli okolo ozdobne brany Bab Rouah (brana vetru). Veceri jsme usporadali na strese hostelu, odkud byl pekny vyhled do ulic a osklivy pohled na ostatni strechy a do dvoru okolnich domu, ktere byly plne svinstva. To kontrastovalo s vyskovymi budovami na druhe strane pres hlavni ulici.

Prakticky v kazdem meste se 2 nejdulezitejsi ulice jmenuji "avenue Mohamed V." a "rue Hasan II.", tj. po dvou poslednich panovnicich (Hasan II. je soucasny kral). Krizovatka techto dvou ulic je pak velmi blizko centra mesta. (Neplati to 100%, ale casto ano).

Okolo poledne prijizdime do Marakeche a v nejvetsim polednim hicu (asi 30 C) hledame hostel. Nabizi se nam domorodec, ze nas odvede do hotelu s "good price", ale privadi nas do hotelu, kde je pokoj asi za 300 DH. Vicemene sami si pak hledame levnejsi hostel, ale domorodec je jako stin a kdyz jsme konecne nasli hostel, zadal po nas penize, coz jsme mu nedali.
Pouceni: kazdemu "pruvodci" predem rict, ze mu nechceme dat penize. Kdyz nas doprovazi, je to jeho problem.

Nalezeny hostel za 90 DH byl asi nejbidnejsi, ktery jsme behem cesty videli, ale zase byl velmi blizko centra Marakeche, kterym kupodivu neni krizovatka Hasana II s Mohamedem V, ale namesti Jemaa-el-Fna. Toto namesti je plne stanku s prodavaci pomerancove stavy, ruznych placek a dalsiho jidla. Ale jeho nejvetsi atrakci jsou ruzni kejkliri, herci, akrobati a jini soumeni, kteri tam predvadeji svoje vystupy. Kolem kazde skupinky je kruh lidi, kteri to pozoruji. Skupinek je na namesti spousta. Vetsina vystoupeni je doprovazena bubnovanim a nejakou pistalou, takze celkove je na namesti pekne hlucno.

Kazda skupinka, ktera neco predvadi ma i vyberciho, ktery divaky obchazi a vybira prispevky. Tito lide maji nejaky sesty smysl, kterym rozpoznaji i na dalku a za zady, kdyz na ne nekdo namiri fotak, nebo kameru. Za takovym nevahaji bezet pres pulku namesti, aby od nej vybrali tucny prispevek. Bezplatne nafilmovani namesti se mi podarilo pouze z prvniho patra kavarny, plne turistu.
Take jsem se pokusil asi na 50 metru nafilmovat jednoho cloveka ve zvlastnim cervenem kostymu. (Tradicni kostym, ale nevim kdo v nem driv chodil, protoze je znacne neprakticky, oveseny ruznymi zvonecky, rolnickami, apod.) Kdyz to spatril, rozbehl se k nam, coz pripominalo stehovani zelezarstvi, a dozadoval se penez. To jsme odmitli, protoze za 3 vteriny roztreseneho 20x priblizeneho zaberu si podle nas nic nezaslouzil.
Kdyz jsme riskli vyfoceni s hadem kolem krku, rekli si majitele hadu o 200 DH !!! (Nemci jim to asi normalne daji, tak to je pak tezky se na ne zlobit.) Zde se vyplatil trik s prazdnou penezenkou, v niz bylo "poslednich par drobnych pred odjezdem" a tyto jsme krotitelum dali.

Severne od namesti se nachazi velky trh (Souk el Kebir). Sklada se z mnoha ulicek, ktere jsou zvrchu prikryte rohozi, aby se tam udrzel chladek. Na trhu se da koupit cokoliv: ovoce, zelenina, koreni, drubez, cajove konvicky a jine nadobi, koberce, obleceni, suvenyry, atd. V jednom obchode s oblecenim nam padla do oka bunda z kobercoviny a shodli jsme se na tom, ze by bylo "cool", kdybychom ji meli vsichni. Z puvodni ceny 600 DH se po tezkem smlouvani stalo 200 DH (ja jsem mekkej a koupil bych to uz za 400), kdyz jsme rekli, ze chceme 3 kusy. Smlouvani probihalo v anglictine. Kdyz jsme konecne kyvli na celkovych 600 DH, chlapek se kterym jsme smlouvali, rekl: "O.K. 500 pro NE a 100 pro MNE." On smlouval s nami i s majiteli obchodu, kteri asi neumeli anglicky. Kdyz jsme tedy skutecnym majitelum dali 500 DH a sli s bundami ven, dali jsme mu jeste slibenou stovku (co by se asi stalo, kdybychom mu ji nedali ?). Z radosti nad lehce vydelanymi penezmi (a ne malymi) nas pak tento clovek pozval do obchodu sveho bratra, prodejce kobercu. Tam jsme poprve pili "marockou whiskey" - silne slazeny matovy caj. Je to tradicni napoj a obvykle ho obchodnici nabidnou jeste nez se zacne "business". Pak jsme absolovovali mohutnou prohlidku sortimentu kobercu a videli jsme i rucni tkani. Bylo to prvne a naposled, kdy jsme neco videli aniz by nam to hned chteli prodat.

Po veceri v hostelu jsme jeste vyrazili na prohlidku nocniho Marakeche - smerem ke kralovskemu palaci (nikoliv bludistem mediny, ale normalnimi ulicemi). Orientacni smysl tentokrat ponekud zklamal, ale nakonec jsme se bez cizi pomoci zorientovali a dorazili v pohode zpet.

Dalsi den (ut. 17.2.) jsme zahajili navstevou zahrady Jarden Majorelle, coz si pratele prirodovedci nemohli nechat ujit. Vstupne (asi 15 DH) jsem s tezkym srdcem zaplatil i ja.
Dale jsme meli namireno k jakesi fontane, popsane v pruvodci slovy chvaly, ale ta se nachazela opet v medine (uzke ulicky) a prestoze jsme v tu chvili jeste skoro presne vedeli, kde jsme, fontanu jsme nenasli. Rozhodli jsme se projit na druhy konec mediny, kde mely byt kozeluzny. Cestou jsme jeste nenasli mesitu s obzvlast velkym minaretem (resp. ten co jsme videli se nam nezdal obzvlast velky). Kdyz jsme konecne dosli ke hradbam a brane, podle jejiho jmena jsme se konecne zorientovali a zjistili jsme, ze jsme o 2 brany dal (asi 1 km), protoze jsme se stocili v tech ulickach asi o 60 stupnu vlevo. Okolo mediny jsme dosli do mist, kde byly na mape nakreslene kozeluzny a potvrzovaly to i kuze, susici se podel cesty. Nejaky clovek se nas pokusil ke kozeluznam zavest, ale jedine, co jsme videli byly hromady spiny a bahna. A hlavne byl vsude strasny smrad, protoze kuze se tam louhuji prirodni cestou. Vzhledem k tomu, ze bylo poledne, nic se nedelo a vsichni byli asi nekde zalezli.

Pak uz byl nejvyssi cas vydat se na autobus. Protoze jsme jiz stravili 3 dny ve mestech, bylo potreba zmenit teren a tak jsme vyrazili do Atlasu.

Na kraji Atlasu, kdyz jsme vjizdeli do hor, zastavil autobus v jedne vesnici, kde zrovna probihal nejaky trh. Od toho mista bylo v autobuse skutecne tesno, protoze se spousta lidi vracela z trhu domu (i s nakoupenym dobytkem :-)). Po prijezdu do Ijoukaku jsme meli mensi rozepri s klukem, ktery nam sundal bagly ze strechy autobusu a za tento jednoduchy ukon chtel 10 DH. Zdalo se, ze spousta domorodcu je mu naklonena vic nez nam, tak jsme mu je nakonec dali. Na radu Mahmada jsme jeste za dalsich 10 DH popojeli autobusem asi o 7 km dale az k mesite Tin-Mal, kde jsme konecne vyrazili do hor.

Mesita Tin-Mal je ponekud v rozkladu, ale je to zname misto, kde se obcas konaji pouti. Behem prohlidky mesity se zacalo stmivat, tak jsme i s Mahmadem vyrazili vys do hor, kde jsme chteli prenocovat. V horach pada noc velice rychle, takze jsme taboriste pripravovali uz pri baterkach. Po veceri nam zacal u ohne Mahmad predvadet ruzne triky, skvele bubnoval na buben a ukazal nam nejakeho hada, ktereho tahal v drevene krabici sebou. Z toho jsme usoudili, ze je jeden z tech kumstyru, kteri na trzich predvadeji triky a vybiraji penize.
Pri priprave mista na spani zacal Mahmad trhat trnite keriky, ktere hojne rostly okolo. Meli jsme si je dat kolem sebe proti toulavym psum z vesnice. Zatimco my jsme spali ve spacacich, chudak Mahmad klepal kosu a behem noci vsechno rosti proti psum spalil na ohni. Domorodci jsou mozna zvykli chodit pres noc a vyspat se pres poledne, kdy je hic, nekde ve stinu.

Ve stredu rano jsme se pomerne dlouho vypravovali, takze Mahmad uz byl mirne nervozni. Kdyz jsme konecne vyrazili, kamaradi prirodovedci stale zastavovali a sbirali vzorky. Zhruba po hodine takoveto chuze pochopil Mahmad, ze s nami se nikam nedostane a rozloucil se s nami. My jsme puvodne planovali, ze v horach stravime 2-3 dni a ze bychom chteli dojit do 30 km vzdaleneho Asni. Kdyby tam chtel dojit normalni clovek, sel by asi podel reky (silnice tez vedla podel reky), tzn. cestou nejmensiho odporu. My jsme si rekli, ze si dame hrebenovku. To ovsem neni v Atlasu vubec sranda. Mezi kopci jsou hluboka udoli a znamena to, ze clovek porad mohutne stoupa nebo klesa. S nasi plnou polni na zadech to ale nebyla zadna prca. Po celem dni horske tury jsme toho meli docela dost a hlavne se tencily zasoby vody. Dalsi noc v horach probehla velmi klidne, ale rano jsme se rozhodli sejit k rece, nejak ji prejit, dostat se na silnici a pak pokracovat v ceste smer Taroudannt. K rece jsme dosli, ale pokus o prebrodeni jsme vzdali. Zjistili jsme ovsem, ze jsme asi 4 km od mesity Tin-Mal, kde jsme 2 dny pred tim presli pres most. Po tomto moste jsme se tedy dostali na silnici.

Bylo okolo poledne a autobus nasim smerem jel pouze rano a k veceru. Proto jsme stopovali. Domoroci nas nalozili celkem ochotne, ale za cca 20 km chteli zase 10 DH. To by se nam stop pekne prodrazil. Rozhodli jsme se tedy cekat bud na bus nebo na nejake turisty. Asi za hodinu nas vzal Francouzsky manzelsky par v obytnem voze. S nimi jsme zastavili v prusmyku Tizi-n-Test (2092 mnm), coz je nejvyssi bod teto silnice pres Atlas a dal uz se zase jen klesa. Ze sedla je skutecne pekny rozhled do obou udoli. Francouzi nas pak vzali jeste dal az do Taroudanntu, coz je na hlavni silnici a predpokladali jsme tam i existenci autobusoveho nadrazi, kde jsme chteli najit autobus do Agadiru. Kdyz jsme zacali tusit, kde je autobusove nadrazi, akorat kolem nas projizdel autobus. Mavli jsme na nej a zdalo se, ze jede skutecne do Agadiru, tak jsme nastoupili. Po setmeni jsme dojeli na konecnou - velke autobusove nadrazi a u nej velke stanoviste taxiku. Pokouseli jsme se zorientovat podle mapy Agadiru v pruvodci, ale nejak to nepasovalo. Po nekolika dotazech na smer do mediny a na ulice jsme zjistili, ze vlastne nejsme primo v Agadiru, ale v Inezgane a Agadir je jeste asi 20 km, ale jezdi tam taxiky.

Agadir je primorske letovisko a pravdepodobne bude hodne komercni s mnoha plazemi, slunecniky, lehatky a plazovymi prodavaci. Tak jsme nakonec ozeleli den straveny u more a rekli jsme si, ze se vydame rovnou do pohori Antiatlas a to nejlepe jeste ten vecer. Myslim, ze jsme se pokouseli najit nejaky autobus, ktery jede do Tiznitu, ovsem nikdo na nadrazi si nebyl jisty, jestli takovy vubec existuje, natoz kdy jede a podle informacni tabule se zdalo, ze to bude az rano. Ale vsichni nam rikali, at si vezmeme taxika.

V Maroku (a v hodne arabskych zemich) existuji 2 druhy taxiku. Petit taxi slouzi k doprave po meste a v Maroku jsou to zejmena stare Peugeoty. Druha a nami od teto chvile celkem casto vyuzivana skupina se nazyva Taxi-kolektiv. Parkoviste techto taxiku byva blizko autobusoveho nadrazi a da se najit po hlase. Ridici taxiku vyvolavaji rychle a hlasite jmeno mesta do ktereho prave jedou a cekaji, az se sejde 6 lidi, kteri chteji jet tim smerem. Ceny jsou casto srovnatelne s autobusem, akorat je nizsi komfort. Tyto taxiky jsou vetsinou stare mercedesy a my jsme se setkali se 2 typy (cisla nevim). Prvni - dvourady - vepredu sedi ridic + 2 lide a vzadu 4 lide. To je velmi nepohodlne na delsi vzdalenosti. Druhy typ - trirady - 1 clovek vedle ridice, pak 3 a vzadu jeste sedacka pro 2, coz je v pohode.

Kdyz jsme se nastehovali, Ahmed nas jeste pozval na veceri. Tak jsme poprve jedli mistni specialitu Taj-Jin. Slozeni je hodne zavisle na kraji, ale v principu je to (drubezi ?) dusene maso na zelenine. Podava se s bagetou, kterou se to take konzumuje - zadny pribor. Taj-jin se podava a zrejme take pripravuje ve zvlastni keramicke nadobe. Spodni dil je jako hluboky talir. Poklicka ma tvar kuzelu obvykle na spicce zakonceneho bouli, za niz se zveda. Tato nadoba je tak charakteristicka, ze i restaurace jsou oznacovany nikoliv vidlickou a nozem, ale symbolem nadoby na Taj-jin.

Na rano (pa 20.2.) jsme byli domluveni s Ahmedem, ze nas provede po meste. Nejdrive jsme ovsem zasli na nezbytny salek marocke whisky pro povzbuzeni. Ahmed nas provedl mestem a vzal nas do nekolika kramku, kde jsme bohuzel nic nekoupili (pravdepodobne by z toho neco kaplo i Ahmedovi a my bychom mu to i prali). Po prochazce nas vzal Ahmed k sobe domu, kde specialne pro nas pripravila jeho zena Fatima druhou znamou mistni specialitu - Kus-kus. Tezko rici, co to vlastne je. Asi nejaka krupice varena v pare. Ji se to se zeleninovou omackou a kouskem masa a je to velmi vydatne. Zvlastni je rovnez styl jidla. Teorie: Do dlane se nabere hrst kus-kusu a sezmoula se do sisky, ktera se pak strci do pusy. Praxe: ja to nezkousel, ale okolo Mily a Pavla byla po prvnim pokusu slusna hromadka a tak jsme dostali lzici.

Po obede sel Ahmed na poledni modlitbu do mesity a my jsme zustali sami s jeho zenou Fatimou a jejich ctyrmi detmi. Po chvili ostychu se deti zacaly predvadet, takze byla aspon nejaka sranda. Komunikace s Fatimou probihala rukama a nohama a taky jsme ji ukazovali obrazky z pruvodce po Maroku a ona kyvala a neco nam vysvetlovala. Nad obrazkem pomalovane zeny jsme se shodli na slove "henna", coz je oznaceni pro malby na kuzi, ktere maji nejaky mysticky vyznam. Zakladem je prasek, z nehoz se pripravi cerny krem a ten se nanasi na kuzi v obrazcich. Po zaschnuti se oloupe a zbyde pomalovana kuze. Barva na prvni pohled vypada jako tetovani, ale vydrzi asi 3 tydny.

Po navratu nam Ahmed ukazoval fotografie. Ovsem byly to zejmena fotografie rodiny a ze to neni mala rodina, jsme se mohli presvedcit v nasleduji hodine. Desitky tet, stovky bratrancu, svatby, pohrby, atd. K tomu par pratel a je vystarano. Nejzajimavejsi byly fotky z doby kdy slouzil Ahmed v armade. S armadou, jak se zdalo procestoval velky kus Maroka a skvele se orientoval v nasi mape (i kdyz umel cist jen arabske pismo).
Kdyz jsme se pokochali vsemi fotkami, zacali jsme pomyslet na odjezd do Tafraoutu. I kdyz nas Ahmed premlouval, nemohli jsme se uz zdrzet a vyrazili jsme shanet autobus. Ale odpoledni autobus pred nekolika mesici zrusili, takze zbyvalo opet taxi-kolektiv. Nez se taxi naplnilo, posedeli jsme jeste s Ahmedem v dilne nejakeho jeho pritele, popili marockou whiskey a poklabosili. Pak uz prislo jen mohutne louceni a foceni.

Do Tafraoute se sjizdeji turisti aby se odsud pak vydavali poznavat Antiatlas, takze ackoliv male mesto, je zamereno na turisty. Dorazili jsme k veceru a vzhledem k vysce byla docela i zima. Hledani hotelu nam netrvalo dlouho a cenu se podarilo usmlouvat ze 150 DH na 100 za pekny prostorny pokoj. Do hotelu nas vlastne privedl mistni obchodnik, ktery prave na ulici vyhlizel potencialni kupce kobercu, ktere lakal do sveho obchodu. Byl docela sympaticky a rikal nam Alibaba (ja kvuli vousum), Hasan (Pavel) a Fatima (hadejte kdo). My mu na oplatku rikali Pepa. I kdyz jsme asi zrovna nevypadali, ze jsme si prijeli pro koberce, pozval nas Pepa do jejich obchodu.

Kdyz jsme se ubytovali, sli jsme tedy navstivit "Berber-shop", coz byl kramek se suvenyry vseho druhu od zkamenelin pres tradicni cajove soupravy az po koberce. V kramku se nas ujal Pepuv bratr, nabidl nam marockou whiskey a pak zacal velmi zajimave vykladat o vyrobe kobercu, jake barvy pouzivaji ktere kmeny a co znamenaji symboly na kobercich. Po zajimave prednasce v anglictine ovsem nutne zacal "business". Nejprve jsme shledli knihu "spokojenych zakazniku", mezi nimiz byl i nejaky francouzsky ministr a jine vyznamne osoby. My jsme samozrejme nic (a zejmena koberec) koupit nechteli, ale obchodnik to jaksi odmital pochopit. Smlouvani bylo nejdriv docela zabavne, ale postupne zacal obchodnik ztracet smysl pro humor. Kdyz nam nabizel koberec za 6000 DH a my jsme za nej byli ochotni dat max. 60 DH, tak se urazil a po nekolika hrubych a jizlivych narazkach na nasi koupe(ne)schopnost jsme odesli.

V sobotu (21.2.) jsme podnikli celodenni vylet do okoli Tafraoute. Podle pruvodce se mely nedaleko nachazet velmi stare skalni malby. Vyrazili jsme tedy priblizne tim smerem. Vzhledem k absenci jakychkoliv ukazatelu nebo jineho znaceni jsme ovsem misto s malbami nenasli. To nas ovsem nemohlo odradit. Inspirovani pruvodcem jsme si poridili na male skalce stejne malby a posleze jsme je jeste vylepsili. Mohli jsme si tak zdokumentovat nejen skalni malby, ale take jejich (narocnou) vyrobu. Odpoledne jsme objevili misto s velkymi obarvenymi kameny, ovsem netusili jsme, jestli je to umeni, orientacni znacky, nebo dilo mistnich spreyeru. Ovsem bylo tam pekne.

V nedeli jsme se opet vydali na cestu. Cas se nam zacal ponekud kratit, proto jsme se rozhodli vynechat vodopady Ouzoud, ktere lezely mimo hlavni trasu, a misto toho navstivit poust a oazy u Erfoudu. Potrebovali jsme dojet zpet do Agadiru, resp. na autobusove nadrazi do Inezgane a tam odtud do Ar-Rachidu. Bohuzel ranni autobus, ktery jel primo z Tafraoutu do Agadiru, jsme prosvihli, protoze jel brzy rano. Sli jsme tedy rovnou na parkoviste taxi-kolektiv, ale tam nam rekli, ze jezdi pouze do Tiznitu a neexistuje "taxi-linka" do Inezgane. Kdybychom tam chteli, museli bychom koupit cely taxik a jeste zaplatit zpatecni cestu, coz by bylo 600 DH. Zkouseli jsme tedy stopovat, ale po hodine jsme to vzdali a sli na taxi-kolektiv do Tiznitu a pak na dalsi do Inezgane, takze jsme se vraceli stejnou cestou, jako jsme prijeli (za cca 60 DH na osobu). Na nadrazi v Inezgane jsme nasli autobus, ktery jel az do Ar-Rachidy. Vzdalenost Agadir - Ar-Rachid je cca 700 km a byla to nase nejdelsi trasa v jednom kuse. Cena asi 150 DH/osobu (levne!). Autobus vyjizdel po 17 hodine (myslim 17:30) a prijel asi v 7 rano.

Do odjezdu dodavky zbyvalo par hodin, tak jsme sli doplnit zasoby na trh. U jednoho stanku se suvenyry jsme narazili na velmi neodbytneho obchodnika, ktery chtel take za kazdou cenu s nami udelat obchod. Byla s nim ovsem docela legrace, takze jsme u nej stravili asi hodinku behem niz jsme pili matovy caj a mohutne smlouvali o cenu zarucene pravych zkamenelin, ktere se nachazeji v pousti. Mezi tim, nam (me a Pavlovi) nabizel obchodnik asi 1000 velbloudu za nasi spolecnici Milu, ktera tim byla polichocena, ale odmitla. Koupili jsme par zkamenelin a k tomu jich par dostali zdarma. Obchodnika jsme si naklonili natolik, ze nas pozval na druhy den znovu na caj (pry bez "byznisu"). Kdyz uz jsme odmitali cokoliv koupit chtel aspon jeste neco vymenit, napriklad i moje poskrabane tmave bryle za nejakou vazu.

Odpoledne jsme se vydali s domorodci (Berbery) do pouste. Starou dodavkou jeli asi 4 domorodci a jeste par cizincu. Dojeli jsme az k mistu, kde zacinaly pisecne duny a na kraji dun stal "hotel". Pochopili jsme, ze si takhle vlastne zajistuji turisty, kteri odpoledne prijedou, neco snedi, prespi a rano zase odjedou. Ubytovali jsme se a vydali se na prochazku dunami. Videli jsme, ze podel dun je takovych hotelu spousta a u vetsiny se daji i najmout velbloudi s pruvodci na projizdku pousti. Pred zapadem slunce jsme se vratili blizko naseho hotelu a cekali v dunach na zapad slunce. Na zapad slunce take prijizdi vetsina turistu, takze vecer duny doslova praskaji ve svech. Pak to turiste zapiji a jedou pryc. My jsme ale museli pockat az na rano.

Uz ani nevim proc, ale po veceri nas Hasan a jeste jeden mladik pozvali k sobe do pokoje, kde jsme si povidali (oba mluvili celkem dobre anglicky) a popijeli s nimi "vodu zivota" - velmi jemny domaci alkohol z fiku nebo datli. (Islam zakazuje alkohol). Ze zacatku jsme si davali hadanky, ja jsem se ucil hrat na tam-tam (nebo neco podobneho) a zertovali jsme. Pak nam ale zacali povidat o tom, ze nemohou cestovat, ze maji radi svobodu a nemohou zit ve meste, proto ze ziji v pousti a alkohol jim pomaha na ceste ke svobode... :-( Jak se rano zdalo, tak pracovali na ceste ke svobode celou noc a zastavi je az cirhoza jater.

Suma-sumarum

12-denni pobyt v Maroku nas vysel na 155 USD/osobu. Nejvetsi castky padly na dopravu a ubytovani. Vyhodou jsou nocni jizdy v autobuse - usetri se za ubytovani. Jidlo vychazi pomerne levne.

Literatura

Linky