Deník Zealandský

 

 

Osoby a obsazení:

Já a máma                                Cestovatelé

Henry a Helen Ngapo               Naši laskaví hostitelé

Hamilton a Tania Ngapo           Jejich děti, toho času dospělé

... a další tisíce novozealanďanů, v drtivé většině přátelé rodiny Ngapů

 

29.12.2004, středa – První letecký den

Ráno 6:30 bereme taxíka a vyrážíme směr Ruzyně. Odbavení rychlé, levné, kvalitní. Zavazadla máme poslaná až do Aucklandu, ale sami máme palubní vstupenky pouze do Sydney. Na let Sydney – Auckland nám nechtějí udělat check-in. V bezcelním prostoru chci z důvodu desinfekce koupit slivovici, ale bohužel ji kupuji i s DPH, protože naše nejbližší destinace je Vídeň, která bohužel leží v EU.

První hodina letu za námi. Po hladkém letu do Vídně jsem na transfer desku provedl check-in ze Sydney do Aucklandu a jsem už trochu klidnější, protože v Sydney máme jen hodinu na přestup a zpoždění se během 20-hodinového letu nabere raz-dva. Trocha chaosu na letišti, protože trouba u přepážky mi zapomněl vložit útržek letenky do boarding passu a pilné děvče organizující frontu bylo přesvědčené, že jsem černý pasažér. Ještě ve Vídni se též odehrála imigrační kontrola do Australie, která i po nás vyžadovala tranzitní víza kvůli 1 hodině strávené na letišti v Sydney. Kvůli této kontrole se odbavování protáhlo o půl hodiny a ejhle, zpoždění je na světě. Nicméně odlétáme vstříct dobrodružství.

Let začíná slibně obědem. To ještě netuším, že kvůli letu proti rotaci země budou během 24 hodin následovat večeře, snídaně, další oběd a další večeře. Ale kdo mě zná, správně odhadne, že tuto hříčku času hravě překonám. Jen se děsím, že cestou zpět mě nejspíš čeká hladovění. Nad Tureckem mizí mraky a je nádherně vidět zasněžené pohoří, že by Kavkaz? Odhaduji výšku nejvyšších kopců okolo 4-5 tisíc metrů. Bohužel ve 3 hodiny našeho času se už stmívá a vyhlídka končí, tak nezbývá než sledovat film Ice Age, který narozdíl od Airbusu nezačíná po zvolení od začátku, ale běží pro všechny synchronně ve smyčce, takže koukám nejdřív od půlky a pak na začátek. Ke konci zkouším hrát s Boingovým počítačem šachy, ale je zřejmě tak zaneprázdněn pilotováním, že pravidelně ve druhém tahu obětuje dámu a dohrává ve značném oslabení. To činí i při nejvyšší obtížnosti, tak mě to po 4 rychlých hrách docela omrzelo.

 

30.12.2004, čtvrtek – Druhý letecký den

Po 11 hodinách letu přilétáme do Kuala Lumpur, kde je 5:30 ráno, takže posouvám hodinky o 7 hodin vpřed. Zpoždění jsme zatím nedohnali ani o minutu. Spletitým manévrem přesedáme do stejného letadla, jen odvšiveného, uklizeného s vyměněnou posádkou a novou náplní jídla a paliva. Pouze v rampě terminálu je cítit vlhký tropický vzduch, jinak klimatizace nedává nic tušit.

Dalších 8 hodin letu k překonání asi 7000 km do Sydney a 3 časových pásem jsem si ukrátil jednak sledováním části filmu Village a taky trochu spánkem. Přelet přes Austrálii je zajímavou podívanou, protože nikde není ani mráček, ale jsem dost unaven, tak ze 4 hodin sleduji jen chvilku. Při příletu do Sydney identifikujeme operu a další budovy, důvěrně známé ze skládání puzzle pohledu na tuto metropoli. Nabrali jsme dalších 15 minut zpoždění a tak na přestup do Aucklandu zbývá pouhých 20 minut. Vše je dobře organizováno, probíháme letiště navigováni pozemním personálem, což ale neodradilo pilného bezpečnostního chlapíka, aby si mě vybral jako dobrovolníka k náhodné prohlídce zavazadel, i když mu zdůrazňuji, že chci jen tranzitovat. Taky checkin provedený ve Vídni není protinožcům dost dobrý a tak mají potřebu nám měnit boarding passy za jejich. Nakonec v potu tváře nastupujeme do letadla, kde pak čekáme 40 minut na povolení k odletu. Doufám, že by to mohlo pomoci zavazadlům, aby je taky stihli přeložit. Jak zjistíme za 3 hodiny, doufal jsem marně. Během 3 hodin přeletu do Aucklandu jsme statečně překonali další 2 časová pásma a vydatnou večeři zakončenou nanukem značky Magnum. K tomu promítali animovaný film o žralokovi a díky místu před motory byl výborně slyšet i zvuk. Při rozhovoru s mladou sousedkou Novozealanďankou docházím k názoru, že místní dialekt bude tvrdý oříšek, protože ne všichni mluví tak srozumitelně jako kamarádka Tania, která vlastní titul PhD a léta praxe v zahraničí.

Imigrační kontrola je celkem v pohodě, takže jdu zjistit, že naše zavazadla opravdu nedorazila s námi a nedorazí asi ani druhý den. Tož se jedeme na chvíli vyspat a posílit do nedalekého motelu Gateway před závěrečným přeletem do našeho cíle.

 

31.12.2004, pátek – Hangi den

Spánek se zdařil jen asi dvouhodinový, pak už následovala jen série mikrospánků proloženým koukáním na budíka a později poslechem ptactva. V 7 ráno odjíždíme na Domestic Terminal, odkud absolovujeme místní hodinový přelet na jih severního ostrova do provinčního městečka Wanganui. Samotný let je sice zase o 40 minut opožděn, ale je to zážitek. Letíme asi 15-místným strojem a piloti se ani neobtěžují si udržovat soukromí, takže mohu střídavě koukat z okýnka (všichni sedí u okýnka) a pozorovat pilotáž. Mraky nad Zealandem se protrhávají jen občas, což při pohledu zhora tak moc nevadí, ale horší je to pak být pod nimi. Jediné, co jasně vystupuje nad mraky je místní nejvyšší hora Ruapehu z národního parku Tongariro, která je zasněžená (poslední nadílka je prý asi jen 4 týdny stará, jak říkal taxikář, to mě moc nepovzbuzuje v představě horké letní dovolené). Sice jsme doufali, že nás budou přátelé čekat na letišti, ale protože jsme se na tom přímo nedomluvili, jejich nepřítomnost nás nezaskočila a operativně si bereme taxíka s bodrým taxíkářem. Během jízdy se dozvídáme o městečku Wanganui skoro vše. Jsem zvědavý, co nás tu ještě může překvapit, snad se něco najde J.

Na místě není ani noha, tak dedukuji, že jsme se s našimi hostiteli minuli a jsem zvědav, jak dlouho se budeme hledat. Netrvá ani 15 minut a už na nás troubí auto. Konečně shledání a vítání. Během snídaně je nám předestřen program. Vypadá to fantasticky, ale nebudu předbíhat, uvidíme, jak se to ve skutečnosti vyklube. Počasí je tu totiž zákeřnější než v Irsku a navíc tu NENÍ ZROVNA TEPLO. Jen okolo poledne mám opravdu chuť si na chvíli odložit fleece svetr a to jen když vykoukne slunce. To svítí každou hodinu tak 10 minut, zbytek je zamračeno a občas sprchne, někdy pár kapek, ale občas i slušná průtrž.

Prvním bodem programu není poprava, ale Hangi, což obnáší přípravu tradičního maorského jídla pro cca 60 lidí. Pojídání tohoto pak bude hlavní náplní našeho silvestrovského večera. To zní docela dobře. Přípravu Hangi si tentokrát vzala na bedra právě naše hostitelská rodina Ngapů. Henry je ředitelem místní školy, na jejímž pozemku se bude Hangi odehrávat. Takže po skrovném obědě bereme rýče, lopatu a s Henrym jedeme připravit večeři. To se děje zhruba takto: Nejprve se udělá ohromná vatra, v níž se nahřejí kameny (zde nahrazeny kusy kolejnic, protože ty méně praskají). Mezitím se kope jáma hluboká asi půl metru. Do jámy se nahází kolejnice a na ně se v drátěných koších položí maso, nádivka, zelenina a sladké brambory Kumara, tradiční to maorská příloha. Pak se do jámy nalije trocha vody, čímž se vytvoří pára a jáma se rychle zakryje hadry a zahází hlínou. Místo se přehledně označí a jde se odpočívat. Já jsem tedy šel trochu dřív, protože mě schvátila jednak únava a pak taky neznámá, ale velice nepříjemná alergická reakce. Aby ne, tady toho kvete a roste tolik od subtropické po naší standardní vegetaci, že by bylo divu, kdybych na něco z toho alergický nebyl.

Po třech hodinách „vaření“ jsem částečně vyspán a vyrážíme na silvestrovskou Hangi párty. Cestou nám ještě Ngapovi chystají překvapení v podobě českého turisty Tomáše, který je náhodou zrovna ve Wanganui, aby se tu zůčastnil Novozealandského šachového přeboru. Helen ho našla právě přes organizátora turnaje, o němž se dočetla a tak nám Tomáš dělá vítanou společnost. Hosté se sjíždějí, ale místo očekávané maorské komunity jsou to lidé skoro z celého světa, USA, Anglie, Maroko, Dánsko, pár místních a taky 3 češi, kvůli kterým se prý celé Hangi zorganizovalo. Tradice velí všem pozvaným přinést nějaký zákusek, takže kromě jídla zakopaného v zemi není nouze o různé další výborné pochutiny. Sice nikdo nedonesl pro nás nezbytné chlebíčky, ale i tak to vypadá, že hlady trpět nebudeme. Vytahování jídla ze země je téměř rituál, každý se přišel podívat a přivonět při otevírání. Po naservírování na stoly začíná první kolo hostiny. Během jídla a hlavně po něm následuje společenská konverzace stylem každý s každým. Nejvíc mě ohromila starší paní Aida, která mluvila perfektní „royal“ angličtinou a byla neuvěřitelně zcestovalá s mnoha úžasnými postřehy. Když pak přišlo vyzvání k zákuskovému rautu, poradila mi, co je nejtypičtější NZ zákusek, ale zkusil jsem i ty méně typické, abych náhodou o něco nepřišel. Až na skupinku pivních skautů se kupodivu vůbec neholdovalo alkoholu a tak spolu se zapadajícím sluncem a klesající teplotou poklesla i atmosféra a asi polovina lidí odjela domů okolo 22 hodiny. Henry jako správný hostitel pak přinesl kytary a se synem Hamiltonem hráli anglické i maorské písně. Do toho jsem občas udělal českou kulturní vložku já a tak nám čas pěkně utekl. Asi v půl dvanácté se odpálilo pár rachejtlí a začalo se sklízet, takže chvíli před půlnocí bylo všechno uklizené. Po půlnoci jsme si popřáli nový rok a jelo se domů. Normálně bych asi nebyl moc šťastný, ale díky časovému posunu a nedostatku spánku mi to naprosto vyhovovalo. Usnul jsem jako zabitý.

Vykopání uvařeného Hangi

 

1.1.2005, Sobota – Relaxační a úklidový den

Ráno jsme jeli do školy na Brunch (snídaňo-oběd) sestávající z ohřátých zbytků včerejšího Hangi. Sestava byla komorní – my, Ngapovi a rodina jejich syna Hamiltona čítající 2 dospělé a 5 dětí! Poté se šlo uklízet místo vaření a zakopat jáma, aby studentíci na školním pozemku nepřišli k úrazu. Do toho nám konečně z letiště dorazila naše ztracená zavazadla, takže jsem konečně mohl vrátit půjčené tričko a kalhoty (Henry má něco ke 2 metrům, takže mi jeho šaty zrovna moc nepadly). Prohlédli jsme si školu. Způsob zdejší výuky je naprosto odlišný od všeho co známe, nejbliž by mu snad mohly být tzv. Waldorfské školy, ale o nich vím jen málo z doslechu. Je to zkrátka spíš škola hrou, učebny jsou flexibilní, aby se daly přestavět na dílnu nebo ateliér. Děti také hodně pracují na zahradě a sportují. Zajímavý je bodový systém k jejich motivaci, ale to se sem moc nehodí. Zbytek dne, který stejně většinou propršel, jsme strávili spíš konverzací a odpočinkem. Abych si užil léta, vlezl jsem do bazénku na zahradě, voda byla kupodivu ohřátá na 28 C, tak se tam dalo chvíli vydržet.

Abych se zahřál, trochu jsem si listoval knihou o Singaporu a tak mi Helen s Henrym vyprávěli o jejich návštěvě tohoto městského státu. Dost mě poděsili, když mi řekli, že po 16 dnech ještě neviděli vše co chtěli. Já tam mám být sotva tři dny a to ještě z části pracovně. Má to vůbec cenu?

 

2.1., neděle – Kritický den
Sice jsem se na chvíli vzbudil v 6 hodin, ale dokázal jsem se ovládnout a opět usnout, až jsem byl v 8 násilně vytažen na snídani. Po snídani jsme vyrazili “k jezerům”. Naivně jsem se ptal, zda si mám vzít trekové boty, což mi bylo rozmluveno. Dojeli jsme do bohatší části Wanganui, domky vypadaly jako ve skromnějším Beverly Hills, všechny ale stále přízemní a dřevěné. Podle Henryho některé jsou až 100 let staré, ale pokud není zrovna oprýskaná barva, tak je to dost těžké poznat. Architektura se tu za posledních 100 let evidentně moc kupředu nepohnula.

První jezero je vlastně obklopeno městským parkem a je to “ráj kachen” a jiného ptactva. Zatím co všude jinde se smí lovit bez jakéhokoliv povolení (stačí zbrojní pas), na tomto jezírku jsou ptáci chráněni. Sice nechápu, jak to vědí, ale asi už empiricky zjistili, že tu po nich nikdo nestřílí, ale ještě je rádi krmí. Stejně to byl od lidí určitě jen pud sebezáchovy. V parku je totiž tak rušno, že kdyby tu bylo povoleno střílet, tak na jeden brokový náboj trefíte jednu kachnu a 5 lidí. Tady v parku se ukázalo, jak jsou naši hostitelé ve městě známí – s každým druhým člověkem se aspoň pozdravili a rychle sdělili, že mají návštěvu z Čech a že pro nás dělali Hangi. Na druhou stranu, zprávy o Ngapovic Hangi se zřejmě rychle rozšířily, takže většina oslovených už to věděla. Holt maloměsto.

Druhé jezerní zastavení už nás zavedlo do drsné přírody za město. Nebýt prosekané cesty skrz vegetaci okolo jezera, asi bychom neprošli. Prý takhle vypadá pravý Novozealandský prales, kterých je ještě v kopcích ve vnitrozemí stále dost. Cestou nám Henry ukazoval spoustu rostlin, z jedné Maoři dělají pevná vlákna a pak pletou košíky, nebo cokoliv je napadne, několik dalších zase bylo jedlych, prý je Maoři dávají do salátu nebo používají jako koření. Je vidět, že tady opravdu lidi dokážou využívat přírodní zdroje. Co ovšem nevyužívají, jsou houby. Kromě žampionů pěstovaných na farmě nemají hlubší mykologické znalosti. Helen nám ukazovala choroše na stromě a znalá naší houbařské pověsti se ptala, jestli bychom ho uměli uvařit. Choroše jsem zamítl, ale o kus dál jsem našel pěknou zdravou bedlu a vysvětlil, jak jí použít na řízek. Na jediném zatravněném plácku u jezera ležela hromada dříví a Henry hned začal básnit, jak by se tu skvěle dělalo Hangi (možná už ho v duchu plánoval). Zřejmě už měl taky hlad, jako já.

Od jezera jsme se vydali zpět do města něco spolknout, ale ještě jsme se zastavili na farmě Henryho bratra, kde měl pár ovcí a 2 koně na přilepšenou – jinak je tesař a dělá krovy. (Tedy koně nejedí, mají je na tah a závody, ale jehněčí je tu skoro stejně oblíbené jako v Irsku). Oběd se odehrál na Victoria Avenue, což je hlavní ulice Wanganui, kde jsou obchody, restaurace i kultura. Tím taky centrum končí. Boční ulice jsou většinou uplně mrtvé a dost nevlídné, obchody opuštěné.

Místní muzeum je zadarmo a obsahuje síň Maorských tradic a pak něco o historii města. Tak jsme se dozvěděli, že v 80 letech vláda utlumila zdejší průmysl a tak spousta lidí odešla. Pěkná je expozice fotek z časopisu New Zealand Geographic. Maorskému sálu vévodí 30-metrová Waka – ohromná kánoe asi pro 30 veslařů tesaná z jediného ohromného kmene a bohatě vyřezávaná. Bohužel je tu zakázáno fotit, jak nám bylo vysvětleno, je to kvůli Maorskému Tabu.

Po čaji a zákusku jsme se odebrali do základního tábora, kde jsem se pokusil rozehnat přicházející únavu koupelí v bazénu, ale nebylo to nic platné, kolem 6 hodiny jsem vytuhnul. Sice jsem byl vzbuzen na večeři, ale krize neustoupila a jazyk se mi motal, tak jsem si radši zase lehnul a spal až do rána do 6. Snad bude tímto deficit dohnán a synchronizace na místní čas dokončena.

 

 

3.1., pondělí –  Den džungle
Dnes se nepracuje. Aby si Zealanďané vynahradili fakt, že svátky padly na sobotu a neděli, tak jdou do práce prvně až ve středu. Ne tak já. Ráno po snídani jsem musel utírat umyté nádobí. Mé námitky, že jsem na dovolené, nepadly na úrodnou půdu, ale byly považovány pouze za dobrý vtip.

Nápad jet na picknick do přírody považuji pro změnu za dobrý vtip já. Snad jen přítomnost ohně mi pomůže se trochu ohřát, ale jinak to vypadá na střídavý déšť a krupobití. Jsem ochoten věřit i ve sněhové přeháňky. Ráno jsem se pokusil vysprchovat a skončilo to lehkými omrzlinami. Chápu, že místním by asi přišlo zbytečné v “létě” topit, tak jsem to zatím nenavrhnul. Helen mě irituje tím, že neustále chodí v tílku, zatím co já ostře kontrastuji v tlustých ponožkách, které jsem si původně vzal jen do goratexových pohorek.

V deset jsme vyrazili podél řeky Wanganui směrem na sever po cestě zvané Kuarapaoa road, která se záhy změnila v polní jednosměrku. Henry nás ujišťoval, že jsme jistě jediní turisti, kteří tou cestou kdy jeli. Celkem tomu i věřím a když jsme za hodinu jízdy míjeli již třetí auto, tak se Helen divila, jaký je tu dnes provoz. Cesta byla skutečně vyhlídková, nejraději bych stavěl každých 100 metrů na focení, ale to prostě nešlo, tak jsem se aspoň pokoušel cvakat z auta. Z těchto fotek ale vyšlo jen málo. Projížděli jsme hornatým terénem – zpočátku byly na svazích pastviny plné ovcí, posléze se krajina změnila v neprostupný hustoles. Díky sesuvům půdy a polomům byla cesta často průjezdná jen se značnými obtížemi. “Naše” Hyundai ji ale zvládalo, jako kdyby to byl 4WD, asi se tak cítilo. Během cesty nás Henry upozorňoval na zvěř, takže jsme viděli mnoho krav a ovcí, jeleny, koně, vačice (2, obě přejeté), kozy, jestřába, přerostlého novozealandského holuba a určitě jsem ještě na něco zapomněl. Nutno zmínit, že moje předpověď krupobití se nenaplnila, naopak během cesty vykouklo sluníčko, což mě celkem potěšilo. Po dvou hodinách jízdy touhle divočinou jsme se zase dostali do civilizace a zastavili na bývalé farmě, kde je nyní tzv. Bushy Park, neboli divočinový park. Než jsme se vydali do buše, vydatně jsme se posílili piknickem. Pak jsme náhodně shlédli vystoupení amatérských tanečníků Morrisova tance. Něco už jsem o tom slyšel, ale po shlédnutí to nedokážu vůbec definovat, tak radši zůstanu u prostého konstatování.

Bushy Park obsahuje několik naučných stezek procházející pravým nefalšovaným deštným pralesem, akorát že na stromech jsou připevněny cedulky, o co se jedná. Upřímně, sám bych se tím pralesem prosekávat nechtěl. Několik set let staré stromy o průměru kmene přes 4 metry byly asi nejzajímavější, ale za zmínku stojí i různé druhy lián. Největší zážitek měla naše skupinka z toho, když se nade mnou vykadil pták a zasáhl přesně displej mého foťáku, zavěšeného na krku, což mě dohnalo k zuřivosti. Méně by mi vadilo, kdyby se trefil na hlavu, protože tam jsem měl kšiltovku půjčenou od Henryho.

Po návratu k autu jsme vyrazili na pláž Kai Iwi. Zajímavé je, že zřejmě většina polí, luhů a hájů podél cesty kdysi patřila Heleninu otci, ale nepochopil jsem, kdo to vlastní dnes. Očividně se tam všude pásly ovce, takže si to možná zprivatizovaly. Dorazili jsme na pláž a už podle vln bylo jasné, že tam nevlezeme, přestože nahoře u Bushy Parku jsme se přesvědčovali, že to bude prima, když tak hezky vylezlo slunce. U moře foukal studený vítr a byl silný proud a do plavek by se převlékl snad jen Venclovský.

Cestou k domovu jsme zastavili u naší známé Aidy, která se projevila jako dobrá hostitelka a hned nás pozvala na čaj a něco k tomu. Kuchařské experimenty sice nebyly nic moc, ale zato se rozeběhla čilá konverzace. Ovšem kdykoliv jsem byl tázán, odpověděl jsem sotva 2 věty a už mi do řeči skočil buď Henry nebo Helen a takto se drželi slova skoro celou dobu, tj. asi hodinu a půl.

Po návratu jen krátká sprcha a už se zase jelo na večeři, tentokrát do restaurace s romantickým názvem Motor Inn. Ochutnal jsem 2 druhy piva, což mě natolik společensky unavilo, že v 22:30 s přehledem usínám.

 

4.1., úterý – Nákupní den

Je po vánocích, obchody plné zlevněného zboží, proč nevzít turisty do města a ukázat jim, jak vypadají výprodeje. Osobně nakupování příliš nesnáším, ale naše hostitele, jak se zdá, slevy přímo magicky přitahují. Co je zlevněné, je dobré. Zřejmě je to částečně dáno i ekonomickou situací, učitelé asi nemají na růžích ustláno ani na Novém Zealandu (přestože plané růže tu jsou 3x větší než u nás v botanické zahradě) a zvláště pak když podporují syna, též učitele s 5 dětmi na krku. Prolezli jsme jeden menší shopping mall, kde zřejmě nebyly slevy dost významné, protože jsme kráčeli pryč s prázdnýma rukama, pokračovali jsme v obchodě $2 (u nás nazvaný „vše za 30“, jimž se na hony vyhýbám) a zlatým hřebem do rakve byla návštěva mamutího secondhandu, který měl ještě akční povánoční slevy. Částečnou náplastí byla návštěva místního muzea, kde vystavují současní, či nedávno zasebevraždění mladí Maorští umělci. Velice zajímavá byla expozice sestavená vegetariánskou umělkyní. Koláže na stěnách byly výhradně z pěnových polystyrenových tácků, co se používají v supermarketech k balení masa. Ani místní největší katolický kostel nebude patřit k architektonickým chloubám, na které bych vzpomínal. Zevnitř jednoduchá účelová výzdoba a zvenku holý šedivý beton, jako by včera sundali šalování.

O poznání zajímavější byl odpolední program, kdy jsme hned po rychlém obědě vyrazili na parník. Je to skutečný kolesový parník, poslední svého druhu, který byl původně potopen na dno řeky, ale někdy v devadesátých letech vyloven a opraven tak, že mohl v roce 2000 znovu vyjet. Parní kotel je sice z větší části nový, ale zůstalo i pár historických šoupátek. Nechali mě vlézt i do kotelny, kde jsem zpovídal topiče, kolik to žere. Prý 500 kg uhlí na dvouhodinovou vyhlídkovou jízdu. No nebyl to žádný kalup, ale tak 20 km jsme určitě ujeli. Počasí nás po cestě trochu pozlobilo, padlo pár kapek, ale po cestě zpátky vylezlo sluníčko a napravilo si reputaci.

Po jízdě jsme se vydali na odpolední čaj o páté, ale v první kavárně neměli už koláč, v druhé bylo taky něco špatně, až jsme skončili ve fastfoodu Subway na prefabrikované zmrzlině v kalíšku, ale byla dobrá. Jahodová, jak jinak.

Po návratu jsem byl sprdnut, že si mám stlát, kdyby náhodou přišla návštěva, tak aby jí to neurazilo. Začínám mít pocit hraničící s jistotou, že tento způsob dovolené jsem volil naposled. Příště zase jedině na vlastní pěst. Ještě jeden takový den a utíkám do hotelu i kdyby na to mělo prasknout celé prasátko. Do začátku dovolené v Malajsii zbývá ještě celých 17 dní.

Ngapovi zřejmě zaznamenali moji mrzutou náladu a k večeru se pokusili mě uplatit grilováním vepřového. Trochu se jim to povedlo, zvlášť když Henry vyvalil z lednice 2 plechovky místního piva a Helen dala k lepšímu koláčky se šlehačkou.

 

5.1., středa – Cesta do města

Až do dneška vlastně nebylo moc důvodů nadávat na počasí. Sice nebylo letní, ale zase nebylo tak špatné, pokud se člověk navlékl do flísky. To se dnes bohužel změnilo. Ráno jsme zabalili na cestu do Wellingtonu a jen co jsme v 11 vyjeli, začalo pršet a ještě nepřestalo. Ve Wellingtonu na nás čeká půjčený byt jakýchsi známých, od kterého si musíme vyzvednout klíče u jiných známých po cestě ve městě Palmerston North. Podél cesty nic zvláštního jen zástupy ovcí a jiného dobytka. Po hladkém získání klíčů jsme udělali zajížďku do areálu místní univerzity, která je především zemědělská a veterinární, ale jsou tam zastoupeny i jiné vědy zhruba v tom poměru, jak jsou důležité pro život na Zealandu. Je jasné, že umět vyléčit ovci je v téhle zemi podmínkou úspěchu. Ostatní je nepodstatné. Univerzita je významná tím, že tu strávila 8 let Tania Ngapo studiem chemie a masa. Mě areál významně připomněl areál výzkumáku DESY v Hamburgu, kde jsem strávil rok a půl, protože jsme projížděli jakýmsi lesoparkem, kde byly ukazatele k jednotlivým katedrám a občas vykoukla nějaká budova. Když jsme obkroužili areál, nabrali jsme kurz Welington. Po cestě, pravda, měly být vidět kopce vysoké asi 1500 metrů, ale protože mraky byly tak 200 metrů nad zemí, viděli jsme akorát pěkně zarostlé úpatí. Stejně tak, když jsme přijeli k moři, museli jsme hodně zapnout fantazii, abychom si ho v té mlze představili. Jediným hajlajtem (čti highlight, už z té angličtiny trochu magořím) cesty tak zůstal oběd, při němž jsem snědl svojí porci curry a pak ještě půl porce lasagní, čímž mi bohužel zmizelo místo, které jsem si šetřil na lákavé zákusky.

Do Wellingtonu jsme dorazili ve 4 hodiny, protože maximální povolená rychlost je tu 100 km/h (kupodivu míle se tu narozdíl od zbytku Commonwealthu nepoužívají, ale pinty v baru jsou na denním pořádku). Byt je malý, ale je v úplném centru města, jako kdyby v Praze byl na Václaváku, takže pro výpady do města nemůže být nic lepšího. Z okna je vidět St. James Theatre, kde měl světovou premiéru Pán prstenů. Zaujaly mě tu vychytávky – zvonek ode dveří zvoní na NORMÁLNÍM telefonu, z něho se též dají otevřít dveře a to nejlepší – v televizi na 6 kanálu se můžete podívat, kdopak to zvoní, jestli to není vlk s upilovaným jazykem.

Po čaji jsem hned oběhl celé centrum a nejvíc mě zaujala Irská putyka Murphy’s, která mi připomněla to nejlepší z Dublinských hospod – dřevěné schody nahodu a dolu propojující navzájem malé prostory s vlastními výčepy. Hned vedle domu, kde bydlíme, je další Irish pub s výmluvným jménem Molly Malone (je snad někdo, kdo nezná Irskou hospodskou odrhovačku o prodavačce škeblí a mušlí Molly?). Co dodat? Snad jen to, že jestli jsem měl ze Zealandu od samého začátku takový Irský pocit, tak teď už si tu připadám úplně samozřejmě jako v Irsku. Zkusím najít aspoň pár rozdílů, ale bude to těžké. I lidi jsou tu strašně podobní. Jen co dopíšu dnešní příspěvek, zaskočím vedle k Molly, abych to definitivně stvrdil jednou sklenkou Guinnesse před spaním.

 

 

P.S. Tak Guinness u Molly je jako křen, takový jsem pil naposled v Dublinu v O’Raillys, ale vidět nějaký Irský rodák, jak to tam ty holky točeji, tak je praští půllitrem, vlastně pintou. A prošvihl jsem živou muziku. To kvůli tomu, že pořád píšu ty nesmysly, abyste měli co číst. Hamba vám! Za trest zítra nic nenapíšu. A jdu spát. Vlastně ještě musím čekat na Henryho s Helen až se vrátí z kina. Šli na film o Che Gevarovi, to jsem raději vynechal. A pořád ještě leje.

 

6.1., čtvrtek – Muzejní den

Druhý den ve Wellingtonu začal celkem suše, tedy nepršelo. Zato jsme se dozvěděli, že včerejší hustý déšť způsobil, že je zatopená hlavní silnice, po které jsme včera přijeli. Protože jsem se rozhodl udělat si samostatný program, jdu po snídani do půjčovny aut Avis. Tam mi ale odmítají půjčit auto, chtějí nějakou pořádnou kreditku. Odcházím vytočený, protože je mi jasné, že to bude všude stejné. S projížďkou na vlastní pěst se tedy můžu rozloučit. Zase mám Zealand o něco míň rád, i když v zájmu objektivity musím přiznat vinu i na vlastní straně. No tak hurá aspoň do muzea Te Papa. Čekal jsem další muzeum plné vykopávek a byl jsem příjemně překvapen tím, co jsem tam našel. V prvním patře se nachází interaktivní program o Zemi, jejím složení, tektonických deskách, zemětřesení a sopkách. Je to spíš pro děti, například si mohou skočit na desku a na stupnici se ukáže, jaký otřes ve stupních Richterovy stupnice skok vyvolal. Taháním za páku se zase ukazuje pohyb desek pod Novým Zealandem a ukazuje se, jak se měnil v historii tvar ostrovů. Druhá půlka patra ukazuje místní živočichy, takže jsem konečně viděl ptáka kiwi, sice vycpaného, ale pořád lepší než na obrázku. Komora, kde se nacházejí kostry pravěkých zvířat, je vtipně nazvána X-ray room. Kromě toho se na patře nachází i placené atrakce pro děti, jako například simulátor vodního lyžování, ale i simulátor pádlování na dračí lodi. Škoda, neviděl jsem ho v činnosti.

Druhé patro patří hlavně maorské kultuře a je o poznání bohatší, než muzeum v provinčním Wanganui. Hlavně se tu ale smí fotit, takže jsem konečně ulovil obrázek lodi zvané Waka a též maorského obřadního domku Marae.

Další expozice už jsou víceméně typické – něco z historie, něco z umění, ale i tak jsem v muzeu strávil asi 4 hodiny, což je tolik, že bych tomu nevěřil. Vedle muzea je malá džunglička, ale proti reálné v Bushy Parku je to jen slabý odvar.

Odpoledne jsem utrpěl neúspěch u dalších 2 půjčoven aut a rozčarování u cestovky, která nabízí poznávací zájezdy po Zealandu zhruba za cenu 4000 kč/den. Zkusil jsem uprosit Ngapovy, jestli by mi nepomohli zařídit půjčení auta, ale nedokázal jsem jim vysvětlit, proč ho vlastně potřebuji. Nebo spíš oni nedokážou pochopit, že potřebuji nějaké dobrodružství, byť třeba jen sólo projížku autem po levé straně silnice a taky že když už jsem tady, tak chci vidět co nejvíc míst a nemyslím tím všechny místní cukrárny.

Večeře ve zdejším údajně nejlepším Fish & Chips jen znovu přispěla k podobnosti s Irskem. Mimochodem, zajímalo by mě, podle čeho se vybírá nejlepší Fish & Chips. To je jako byste chtěli porovnat, u kterého McDonalda dělají nejlepší hamburgry. Samozřejmě, tady jsou různě kvalitní suroviny, ale jinak je to vždy o tom samém a chuť to má jen podle toho, jaké koření nebo omáčku si na to nalejete.

 

 

P.S. U Molly dneska hrála celá kapela. Sice jsem slyšel jen poslední 4 písničky před přestávkou, ale jedna z nich byla moje oblíbená „Whiskey in the jar“, tak jsem se rozhodl zrušit klatbu, co jsem včera uvalil na deník a přece jen budu psát dál.

 

Bojová loď Waka v muzeu Te Papa

 

7.1., pátek – Trekový den

Ráno začalo nejúžasnější modrou oblohou, co pro nás zatím Nový Zealand dokázal připravit. Protože jsem včera bručel, že chci aktivity a treking v přírodě, Henry mě dneska vzal kus za město do jakéhosi lesního přírodního parku jménem Akatarawa forest, kde vedou turistické stezky. Jedna byla dobře značená, odhadem na 3 hodiny, druhá začínala na stejném místě, ale končila dál. Na místo startu Tulsa Park dorážíme před 11 a jsme domluvení, že okolo 4 dám zprávu na mobil, kde jsem, aby mě mohli přijet zase vyzvednout. Mám tedy 5 hodin a předpokládám, že bych mohl dojít do vzdálenějšího cíle Karapoti. Ještě namazat obličej, slunce je tu prý velmi aktivní a ozonu málo, a vyrážím vzhůru. Přes protější kopce už se ale valí zlověstně šedivé mraky, tak to bude chtít ostřejší tempo. Moje nohy ovšem během 3 týdnů vánočního lenošení zapomněly, jak se chodí do kopce a moc se jim nechce. Cesta jde pěkně zarostlým terénem, místy se otevírá výhled na údolí táhnoucí se k Wellingtonu, ten je ale asi 30 km daleko. Asi po hodince funění jsem na vyhlídkovém místě zvaném Cannon point. Podle mapky by se tu někde měly rozvětvovat cesty k Bridge road a ke Karapoti. Ovšem moje navigace je založená na mapě, kde základními orientačními body jsou obrysy ostrova a města Wellington a Auckland. Chodit podle něčeho takového zdejšími pralesy hraničí přinejmenším s drzostí. Jdu tedy zdánlivě jediným možným směrem brumlaje „dejte mi pořádnou mapu a dobudu svět“. Na hřebeni je děsně silný vítr, dokonce mi jednou sebral z hlavy Henryho kšiltovku. Váhám, zda pro ní mám lézt do pichlavého křoví, nebo radši koupit novou. Tuším, že jsem jí viděl ve dvoudolarovém obchodě, to bych snad unesl. Tři metry křovím jsou vrchol toho, co se dá ve zdraví prolézt. Kdybych měl zdejším porostem projít víc, musel bych před sebou klestit cestu plamenometem. Proto ani nepomýšlím na to, že bych odbočil ze značené trasy někam do neznáma. Tady to prostě nejde. Zároveň to taky vysvětluje, proč místní nesbírají houby i když tu musí růst obrovské. Museli by na tě totiž s mačetou. I borovicové monokultury pěstované na papír (rostou tady příliš rychle a na nábytek je pak dřevo moc měkké) jsou do pasu odporně zarostlé trním, ergo neprůchozí.

Okolo nějaké přehrady docházím za necelé 3 hodiny do bližšího cíle Bridge road. Času dost, tak se chci po silnici přesunout do Karapoti a zjistit, jestli tam vůbec nějaká trasa vedla. Je to 4 km po silnici, tak zkouším při chůzi stopovat. Asi 10x bez úspěchu, pak staví dvě dámy s dvěma dětmi, ale smrskávám se k dětem dozadu a vysvětluji situaci. Dorážíme k mostu v Karapoti, přes nějž se přechází řeka a vstupuje se do pralesa. Most je bohužel stržen předvčerejšími záplavami. Ještě, že jsem nenašel tu odbočku, byl bych došel sem a musel bych se brodit, nebo jít zpět. Fakt klika. Dámy mi nabízejí, že mohu jet místo toho s nimi do jakési mini ZOO, kde jsou k vidění zvířata z Novozealandské přírody, tak jedu.

Divoká zvířata tu reprezentuje hlavně jeden králík (víc jsem jich neviděl), divoké prase, jelen (ale ten se chová i na farmách a to rád, aspoň se nemusí prodírat tím pichlavým trním), morče (hmm?), papoušek (nechce se mi věřit), jestřáb a sokol. Pták kiwi nějak chybí. Domácí zvěř pak zastupují zástupy slepic, pár koní, oslů, páv, krůta a samozřejmě ovce. Největší zážitek mám z focení jelenů. Pomaličku jsem se k nim plížil, abych je dostal do záběru s největším přiblížením. Cvaknu a jdu pryč. V tom se jeleni rozběhnou za mnou a somrují sušenky, kterými jsem o kus dříve krmil roztomilou ovečku. Tomu tedy říkám zdomácnělá divočina.

Na stopa zpátky čekám přes půl hodiny, ale jsem “in middle of nowhere” – uprostřed pustiny, nic tu nejezdí, není signál. Naštěstí ukecávám servírku z kavárny, co patří k ZOO a ta mě bere až do městečka Upper Hutt, kde jako záchytný bod pro sraz s Ngapovými volím McDonalda. Dobrodružství končí, jsem částečně spokojen. Cestou domů se stavíme na večeři u Helenina homosexuálního bratra Nigela. Ale ať si je jaký chce, vaří úžasně. To jsem se zase přecpal. Konverzace se ovšem po večeři stočila na příbuzné, což je pohroma. Tady na Zealandu snad mají všichni aspoň 5 sourozenců (snacha Henryho a Helen pochází dokonce ze 17 sourozenců !!! nechápu) a než se probere, co všichni dělají, je z večera půlnoc. Aby si to všechno stačili říct, drmolili Helen i Nigel tak, že i já jsem tentokrát rozuměl sotva půlku a navíc mi veškerou energii zabíralo trávení večeře, tak jsem se tolik nesoustředil.

 

 

P.S. Je pátek a kdybych nebyl docela unavený, tak ještě vyrazím trochu do ulic. Podle hladiny hluku z venku jsme opravdu v centru kulturního dění na Zealandu a kdo neskáče není Čech. Zítra to snad napravím.

 

8.1., sobota – Deštivý den

Dneska to vezmu zkrátka, protože včera jsem to protáhl a kdo to pak má po mě číst. Takže ráno zase lilo jako z konve, tak jsem se šel mrknout na internet a setrval přes hodinu, než přešel déšť. I tak je ale docela teplo, včera jsem vytáhl kraťasy a zatím v nich setrvávám. Po internetu zastávka v muzeu města Wellingtonu a moře, kde byly mimo jiné úžasné fotky mikroskopických živočichů, krystalů a různých buněk nazvané „unseen world“. Dál procházka okolo budovy parlamentu a vlády, botanickou zahradou a kolem místní univerzity zpět do města. Po dobu této procházky se nic zvláštního nestalo, kromě toho, že asi na 5 minut vylezlo sluníčko. Chtěl jsem jet trajektem na druhou stranu Wellingtonského zálivu, ale zase začalo pršet, tak jsem se nachvíli natáhl v apartmánu a v této poloze jsem setrval skoro hodinu. Když jsem se probudil, snažil jsem se sehnat nějakou dobrou turistickou mapu na trek okolo hory Taranaki, který mě asi čeká příští týden. Našel jsem sice v jednom obchodě turistické mapy, skoro tak kvalitní jako naše, ale byly jen pro okolí Wellingtonu. V jiných obchodech je neměli vůbec, tak jsem zase nepochodil. Při návratu mě čekala aspoň další várka čerstvých jahod z tržiště. Jídelní servis je jediné, co tu funguje opravdu znamenitě. Večeře je naplánovaná v Malajské restauraci, kde potkáváme moc prima přátele našich hostitelů. Jednak nejsou z rodiny, tak se neprobírají rodinné záležitosti, druhak nejsou homosexuálove, takže příjemná změna a navíc paní je programátorka, takže si máme o čem povídat. Jako předkrm M1 – „jarní závitek“, jako hlavní chod něco, co chutná skoro přesně jako M16 – „kuře speciál“ u číňanů v Karlíně. Odtud pocházejí i číselné kody M, které už zná každý od nás z práce nazpaměť. Jsem zvědavý, jestli jídlo v Kuala Lumpur bude chutnat aspoň vzdáleně podobně.

 

 

P.S. Noční život Wellingtonu je opravdu pestrý. Na obhlídku jsem se vydal v 11 večer, kdy už naštěstí nepršelo a vrátil jsem se druhý den v 1 ráno. Zároveň jsem zjistil, proč je pod našimi okny tolik randálu a troubení. Do centra se totiž hrnou stovky aut a z neznámých důvodů chtějí všichni zaparkovat zrovna na hlavní ulici, kde je asi 20 parkovacích míst. Takže se to štosuje, všichni jsou nervní a troubí na sebe, místo aby, troubové, zaparkovali za rohem v patrových garážích.

 

9.1., neděle – Den plný písní

Chystáme se na cestu zpět do Wanganui, takže se za rozbřesku začíná uklízet. Snažím se ulejt, ale apartmá je tak malé, že se tu nedá dobře zašít. Tím pádem musím luxovat. Snídaně se nekoná, ale na 11. hodinu máme rezervovaný Brunch (snídaňoběd) u číňanů. Jdeme na Yum-Char [jumčá], což není ani tak jídlo, jako spíš způsob stolování. Sedíme u stolu s otáčecí deskou uprostřed. Okolo chodí servírky a nosí nebo na vozíku vozí různé misky s pokrmy. Když ho chceme, dostaneme misku ke stolu a točíme s ní tak, aby si každý mohl ochutnat třeba jen jedno sousto. Zachvíli bereme další misku s jiným jídlem a proces se opakuje. Nejdřív jsme měli asi 7 druhů různých masitých jídel od vepřového s medem, přes plněné knedlíky, až po kalamáry, pak nějakou zeleninu a na závěr 2 druhy sladkých zákusků. Všechno v malém množství, ale celkově jsem zase nacpaný. Ochutnal jsem vše, co Henry s Helen objednali, jen na prasečí kopýtka jsem opravdu neměl chuť.

Po snídaňobědě vyrážíme z Wellingtonu, ale ještě zastavujeme u známých, co jsme potkali včera na večeři. Bydlí kousek za městem na kopci a tudíž mají nádherný výhled. Hlavně ale mají přístroj na Karaoke. Tento je ve tvaru mikrofonu, který se připojí na A/V vstup televize a v sobě má předprogramovaná slova a doprovodné melodie k asi 4000 písním.Po zvolení písně začne z televize hrát melodie a slova na obrazovce se postupně zabarvují tak, jak mají být zpívána. Zpěvák zpívá do mikrofonu, z čehož pak přístroj vyhodnotí kvalitu jeho zpěvu a ukáže výsledné skóre. Ostatní se samozřejmě mohou přidat, což taky vydatně dělali. Atmosféra připomínala něco mezi Zealand hledá Superstar a Zpívá celá rodina. Já jsem utrpěl drtivý neúspěch s písní Don’t let the sun shine on me (65%), kde jsem se kromě refrénu nechytal s frázováním a naproti tomu přístroj ocenil mou interpretaci Collinsovy Against all odds (96%). Přístroj byl vyroben a zakoupen na Filipínách, takže obsahoval klasické popové hity 70-80 let (většinou anglické) a pak filipínské lidovky. Tahle zábava je populární hlavně v Asii, ale nás šest se o mikrofon skoro pralo a vydrželi jsme zpívat asi 3 hodiny, než nás čas začal tlačit k odjezdu.

Už jsme zase v ospalém Wanganui, takže večer to na žádný bouřlivý noční život nevypadá, vidím to na teoretickou přípravu pro Malajsii. Jsme tu 20 minut a už se mi začíná stýskat po Wellingtonu.

 

10.1., pondělí – Proflákaný den

Deštivé ráno, žádný program před námi. Tak vypadalo probuzení do druhého letošního týdne. Do oběda jsem seděl u počítače a zpracovával fotky z Wellingtonu. Po obědě jede Henry do města a bere mě sebou, abych si sehnal mapu na trek okolo hory Taranaki. Nějak z rozhovoru vyplývá, že tam neodjíždíme zítra, ale až ve středu, tak jsem si ještě chtěl rychle zařídit program na zítřek, aby to nebyly 2 proflákané dny za sebou. Chtěl jsem se tedy ráno vypravit autobusem k jezeru Taupo a večer přijet zpět. Jediné co k tomu můžu dodat je, že situace s dopravou na Zealandu je opravdu zoufalá. Autobus tam sice jede, ale jen 1 za den a zpět taky a ještě tak blbě, že bych na místě mohl strávit akorát 30 minut. Za to mi těch 6 hodin na cestě tam a zpět opravdu nestojí. Našel jsem alternativní program, ale o výsledku poinformuji až zítra po návratu, pokud to vůbec vyjde. Zatím je to ve fázi vyjednávání.

Ještě se zmíním o nákupu mapy. Henry mě dovezl do centra do AA, což je autoklub asi jako u nás ABA. Tam sice mapy vedou, ale určitě ne turistické. Poslali mě do knihupectví. Ve třetím knihkupectví měli topografické mapy v měřítku 1:50000, ale ne tu, co jsem potřeboval. Naštěstí mi poradili, že větší výběr bude na “Department of Conservation”, což není konzervárna, ale něco jako katastr a ministerstvo životního prostředí dohromady. Kdybych měl svého oblíbeného průvodce Lonely Planet, zřejmě bych se to tam dozvěděl už dávno a ušetřil si procházky po knihkupectvích ve Wellingtonu i Wanganui. Takhle jsem to zjistil metodou pokus-omyl, naštěstí ale včas, protože kýženou mapu jsem tam opravdu sehnal a je výborná.

V centru skoro všechny obchody zavírají v 16:30, takže peníze v bance jsem už nevyměnil, ani obchod se suvenýry jsem už nezastihl otevřený. Radši jsem šel na autobus městské dopravy, protože Ngapovi bydlí až na kraji města. Ještě že tak, poslední autobus totiž odjíždí ve všední den v 17:10. O víkendu jedou jen 3 denně! Opravdu vesnice největší.

V 7 večer se konečně roztrhaly mraky a svítí sluníčko. Kéž by to byl začátek opravdového léta, moc by se to hodilo.

Příznivá zpráva je, že na 20. máme rezervovaný zájezd z Aucklandu do národního parku Rotorua, takže to nejlepší ze severního ostrova, tj. bahenní sopky a sirná jezírka snad uvidíme poslední den před odletem.

 

Nový Zealand se v Maorštině nazývá Aotearoa – země dlouhého bílého mraku

 

 

11.1., úterý – Poštovní den

Henry kdesi vyštrachal, že pošťák, co rozváží poštu do vesnic podél řeky Wanganui, bere sebou pasažéry, ať už to jsou místní, co se tam potřebují dostat, nebo turisti, co se chtějí pokochat malebným údolím řeky a výhledem na národní park. Dokonce jsme na tuhle “atrakci” našli informační leták v místním informačním středisku. Operativně jsme včera zavolali a vše domluvili. Takže jsme si dneska kapku přivstali a v 7:15 už nás měl pan pošťák ve svém 4WD Mitsubishi naložené mezi balíky za 35 dolarů na osobu. Počasí se zdá být neuvěřitelně skvělé. Dokonce když míjíme Dublin Bridge (ha, zase jako v Irsku), je vidět na obzoru nejvyšší hora Ruapehu (asi 130 km daleko), což jsme ještě za celou dobu tady nezažili. Sice je ještě trochu oblačnosti, ale ta kolem deváté uplně mizí. Tou dobou už je pošta rozvezená asi ve 2 vesnicích a asi 20 samotách a já už mám vyfoceno asi 40 fotek, protože při takovémhle světle je všechno konečně barevné, ne tak našedlé jako obvykle. To byste nevěřili, jak dokáže být tráva zelená, když chce. Pošťák má z nás dvou turistů zřejmě daleko větší výdělek než z rozvozu reklam a dopisů a tak je ochotný a všude staví a leccos ukazuje a vysvětluje. Sice by mohl být trochu výřečnější, ale zase je jeho angličtině pěkně rozumět, protože nedrmolí, takže nemusím skoro nic tlumočit.

Cestou stavíme na čajovou zastávku (čaj a keksíky v ceně) na jedné spřátelené farmě, což jsou konec konců všechny, protože pošťáka si musí předcházet. Projíždíme vesnicemi s velkolepými názvy jako Atheny, Londýn a Jeruzalém, ale všechno jsou to obydlené zatáčky o 10 číslech, s vyjímkou posledně jmenované, která je proslulá přítomností nějakých jeptišek, tedy dnes už jen jedné poslední. Nicméně je tam stále zajímavý katolický kostel plný maorské výzdoby. Dokonce i oltář je vyřezávaný v maorském stylu a malba u vstupu mi připomínala nějaké maorské podsvětní démony spíš než cokoliv jiného. Dojíždíme do cílové vesnice Pipiriki, kterou jsem překřtil na Kykyryký, aby se mi to líp pamatovalo. Co mě ale mrzí, že jsme za celou cestu nezahlédli horu Ruapehu, s vyjímkou té chvilky ve Wanganui. Přitom jsme se k ní celou dobu blížili, takže teď nemůžeme být dál než 50 km. Zkouším uprosit řidiče, abychom se ještě přiblížili, ale nechce se mu. Podle mě už musí být hora vidět každou chvilku, tak zkouším během půlhodinové pauzy na oběd dojít na konec vesnice, ale to bylo dost bláhové. Cestou zpět k autu se snažím vymyslet takový úplatek, aby nás nezrujnoval a řidiče neurazil. Nabízím mu dalších 40 dolarů, když nás odveze aspoň na dohled hoře, což odhaduju tak na maximálně 20 minut jízdy tam a zpět. Skutečně je to neodolatelná částka a tak řidič souhlasí, zejména poté, co mu nějaký místní kamarád potvrdil, že skutečně je to 20 minut jízdy. Bylo to sice asi 25, protože silnice byla extrémně špatná, ale nakonci jsme byli bohatě odměněni nádherným výhledem. Nejvyšší masiv severního ostrova jako na dlani a jako bonus ještě opodál vulkán Ngauruhoe. Po desetiminutovém focení a kochání (chci tu zůstat a zemřít, ale jsem odvlečen zpět do auta) se obracíme směrem k Wanganui, abychom ještě cestou nabrali v Jeruzalémě jednu jeptiščinu kamarádku, co tam byla na návštěvě. Ve Wanganui jdu pořídit pár suvenýrů s ovčími motivy a nakoupit stravu na nadcházející trek po Taranaki. Poté zpět na základnu, kde si dopřávám půlhodinové rochnění v bazénu, který se dnes ohřál až na 29 stupňů. Zajímavé, když měl 28, tak jsem se tam sotva svlažil, ale v 29 už vydržím. Měl bych se asi začít otužovat, tohle není normální.

 

 

Masiv hory Ruapehu v národním parku Tongariro

 

12.1., středa – Předehra k treku

Po včerejším pěkném dnu mají následovat ještě další 2 pěkné dny, tak to tady prý chodí. Rád bych tomu věřil. Ráno vyrážíme směrem k hoře Taranaki (v engličtině zvanou též Mt. Egmont) okolo které je dokola národní park. Tam si hodlám střihnout 3-denní trek okolo hory. Obloha je sice modrá, ale od západu, kde je Taranaki se začínají objevovat mraky. Cestou ještě stavíme v mlékárně u města Hawera, která se chlubí tím, že je největším producentem sýra na světě. Soudě podle množství mlékárenských cisteren, které tam každou minutu vjíždějí, se to zdá i pravděpodobné. Mlékárna údajně dodává celosvětově sýr Mozarella pro řetězec Pizza Hut a tak podobně. Do samotné mlékárny se sice vlézt nedá, ale zato mají návštěvnické centrum, kde ukazují, jak to v mlékárně všechno funguje. Obzvláště působivá je prezentace „den řidiče cisterny“, kdy si lidé sednou jako do autobusu, vepředu je figurina a na plátně se promítá, co řidič dělá. Kdykoli je na cestě, sedačky se klepou jako kdyby přejížděl sem tam koleje. Jinak ovšem taky odebírá mléko od zemědělců a kontroluje jeho kvalitu a při tom se nic neklepe, ani není cítit smrad z chléva, což už jediné chybělo k dokonalosti iluze. Bude poledne, hora Taranaki se nám stále víc schovává do mraků, zatím bílých, nedešťových.

Nějak na mě padá únava, nejradši bych to zalomil v autě a trek zrušil. Ale ještě před tímhle rozhodnutím jest mi navštívit další muzeum, tentokrát jakési historicko-vesnické. Ohromná budova zrušené továrny obsahuje pěkně provedené modely řemesel a zařízení z dob tak o století zpátky. Procházíme tak kovárnou, mlýnem, hokynářstvím, truhlárnou, ale i hračkářstvím, kde byly např. Autíčka Matchbox prodávaná ještě v opravdové krabičce od zápalek (ovšem dřevěné). Je to opravdu obdivuhodně sesbírané a využité staré harampádí. Zlatým hřebem je ovšem vesnický záchod, ze kterého při otevření kouká vyjevená postava s novinami na klíně. Další část obsahuje sbírku mušket z let 1800-1860 s popisem a modely toho, jak se s nimi Maoři ve velkém vzájemně vybíjeli ve válkách o území, až se skoro vyhladili. Celé muzeum je plné precizně vyrobených modelů, ať už techniky, staveb, přírody, nebo figurin lidí v životní velikosti. K vidění je i dílna, kde se tvořily figuriny jako odlitky tváří skutečných lidí.

Tak teď už konečně hurá nahoru na horu Taranaki (2518 m.n.m). Mraky ovšem temní, cestou dokonce drobně mrholí, já v autě skoro usínám a poslední co se mi chce je drápat se po nějakých skalách. Ale když mě Ngapovi vysazují kolem druhé hodiny na parkovišti (1100 m.n.m), únava kupodivu mizí a hora mě začíná i přes nepřízeň počasí lákat. A kdyby ne, stejně už není cesta zpět, jen vzhůru. Na první chatu Manganui Lodge vede div ne dálnice, vsadil bych se, že tenhle úsek je vhodný i pro vozíčkáře s terénními pneumatikami. Ptám se na možnost přespání na další chalupě Hen and Chickens (1500 m.n.m.), která je přímo pod rozcestím s vrcholovou trasou, ale dostávám zamítavou odpověď, buď tady, nebo pak na jiné chatě Maketawa Hut asi o 600 metrů níž, ale to rovnou zavrhuji, protože bych ztratil drahocenně nabranou výšku. Jdu tedy k chatě Hen and Chickens. Ve výšce nad 1000 m se vegetace omezuje na kleč a křoví, a ještě výš už jen trávu a mechové koberce Mlha se valí z údolí, viditelnost chvílemi sotva 20 metrů a do toho začíná déšť a vítr. Cestou drobně ztrácím cestu, naštěstí ne o moc, ale i tak mi cesta k chatě trvá místo 45 minut asi hodinu a půl. Chata je zamčená, ale má nouzový úkryt o velikosti asi 2x2 metry. Přes něj se ale vstupuje do chalupy a když vidím, že tam vstupuje nějaký organizovaný horolezec, kterým chata patří a nehodlá mě pustit dovnitř, přenocování v nouzovém úkrytu zamítám. Do toho sestupuje od vrcholu zahnaná nepřízní počasí Kanaďanka Carol, která chce v následujících dnech podniknout trek okolo celé Taranaki, což já chci vlastně taky. Protože není vůbec jisté, jestli bych se bez vybavení na vrchol druhý den dostal, myšlenku na výstup odvrhuji a společně se vydáváme na první metu ke zdolání okruhu – chatu Holly Hut. Je pět odpoledne a chata je ještě 3 hodiny cesty, tak musíme mrsknout chodidly. Cestička už je dost úzká, ale pořád celkem pohodlná s vyjímkou traverzu jednoho suťového pole. Jdeme dost dolů, protože Holly Hut je v 1000 metrech, na hranici buše a je to znát. Poslední půlhodinku už je kosodřevina tak vysoká, že je vyšší než já. Okolo půl osmé zázračně mizí všechny mraky a Taranaki nám konečně odhaluje svou severní stranu. Na chatě je v 8 večer už celkem narváno, asi 15 lidí a my ještě nejsme poslední, kdo přišel, nicméně míst ke spaní je pořád dost.

 

 

Kdybych věděl, jak to na chatách vypadá, vzal bych si nějaké jídlo na ohřátí, aspoň oblíbené nuddles. Takhle jsem do sebe tlačil jen chleba se sýrem a šunkou, ale po týdnu obžerství mi to ani moc nevadí. Při večeři se seznamuji s Francouzsko-Německým párem jehož lepší polovička je mi sympatická tím, že pochází z Hamburgu. Do deseti povídáme a pak Chrrrrr ....

 

13.1., čtvrtek – Cestou necestou

Po rychlé snídani se loučíme s lidmi ze včerejška a s Carol jako jediní pokračujeme v obcházení Taranaki. Další cíl je Waiaua Gorge Hut, podle průvodců 5-7 hodin chůze, ale podle mapy to vypadá asi na 11 km, tak v duchu doufám, že by se ještě dnes dalo dojít k jezeru Dive, kde je další chata. Počasí si ani nejde přát lepší, slunce a slunce, nikde ani mráček, radši se mažu krémem, což obvykle jako správný drsoň nedělám a pak si lížu spáleniny. Cesta začíná dalším klesáním, protože zbytek cesty povede převážně v nadmořské výšce 600-700 metrů, to znamená buší neboli pralesem. A v tom je zakopaný pes. Prales je opravdu hustý, nasáklý vodou, bahnitý a neprostupný. Slunce proniká mezi větve jen sporadicky, takže brzy koukám, že problém spálení nebude ten největší. Místo toho řeším, jak obejít kaluž bahna širokou přes celou stezku, když to tím pralesem jde dost špatně. Aby to bylo zajímavější, letošní jaro bylo bohaté na sníh, který teď a zvlášť dnes rychle taje a plní koryta potoků docela vydatně. To je docela problém, protože většina potoků se prostě brodí, ale to dnes moc dobře nejde, takže je to místy docela akrobacie. Jednou jsem dokonce sundal boty a potok přešel radši bos. Liany se sice pletou do cesty skoro pořád, ale tam, kde by se hodily k přehoupnutí potoka, alá Tarzan, tam samozřejmě chybí. Na mapě vypadá cesta jako když vede po vrstevnici. Ve skutečnosti se ale skoro před každým potokem tak o 20 až 40 metrů sestupuje a pak zas nahoru a to tak že i velmi strmě. Pro upřesnění ještě dodám, že potoků je po trase nepočítaně. Tedy po desátém jsme přestali počítat. Takže je to trek se vší parádou, lezením po čtyřech, ručkováním po laně, sem tam na nejexponovanějším místě žebřík, ale Slovenský ráj je proti tomu slabý odvar. Rozhodně mám dobrý pocit, že jsem goretexové boty nebral zbytečně. Naopak, už dlouho jsem jejich kvality neužil tak jako tentokrát.

Něco ke trase. První část cesty je tzv. Stony River track, vedoucí podél řeky, ale její přítoky se všechny brodí. Po cca 3 km se krátkým spojem přechází na tzv. Puniho Track, tím se obvykle vystoupá do kopce až nad hranici buše ke Kahui Hut a odtud zpět dolu do buše po Kahui track. Tato trasa je teď ale bohužel zavřená pro nějaké blíže nespecifikované nebezpečí, takže se prochází „zkratkou“ buší. Ta ale není tak udržovaná jako ostatní stezky a je to mohutně znát. Tato 3 km dlouhá zkratka nám trvala 2 hodiny plus půlhodinu na závěr jako odpočinek, protože byla silně vyčerpávající. Zbývající část jménem Oaonui track vedoucí k chatě, byla tak ve srovnání se zkratkou dost odpočinková. Člověk pak dokáže ocenit takovou vymoženost jako žebřík nebo most přes řeku, což zkratka postrádala. Na Waiaua Gorge Hut tak docházíme až ve 4 hodiny a o nějakém pokračování nemůže být ani řeč. Místo toho přichází na řadu sprcha (ne skutečná, ale improvizovaná za použití lahve opakovaně plněné ze sudu) a opalování na trávě před chatou. Elektřina zde chybí, takže romantika při ohni v kamnech a zbytku jedné svíčky musí stačit. V deset opět chrrrr, ale dost ruší běhání possumů po terase potažené drátěným pletivem. Pokud by to tak náhodou z předchozího textu nevyplývalo, tak musím dodat, že tenhle trek BYL OPRAVDU SUPER A DĚSNĚ JSEM SI HO UŽÍVAL.

 

Hora Taranaki – pohled ze západní strany

 

 

14.1., pátek – Návrat do civilizace

Carol hodlá dokončit cestu okolo hory tím, že dojde až do Dawson Falls, kousek od parkoviště, kde jsem já začínal, takže bych to taky rád absolovoval. Na druhou stranu Ngapovi dnes jedou do Wanganui a předpokládám, že by mě na cestě podél západního pobřeží mohli nabrat. Tak zhruba ve dvou třetinách končím obcházení hory a rovnou od Waiaua Gorge Hut sestupuji po Ihaia track k úpatí hory, kde končí národní park a s ním i prales. Je vidět, že posledních pár dní Ihaia track zřejmě nikdo nepoužil, protože cestou vymetám spoustu pavučin a na nohy se mi neustále chytají výtrusy nějakých kytek, které chtějí být zavlečeny dál od svého domova pro šíření své slávy. Po hodině útrap vycházím z pralesa, ale nenacházím očekávanou Ihaia road, nýbrž louky ohraničené elektrickými ohradníky pod proudem. Trocha plížení a ohradníky jsou překonány. Dál už vede silnice, kde naštěstí po hodině chůze první auto hned zastavuje a bere mě až na pobřeží do Opunake, kde se mimochodem právě odehrává mistrovství v surfu na vlnách. Komunikace s posádkou auta Ngapů bohužel vázne, protože tuhle část Zealandu zatím mobilní operátoři neberou moc vážně a jako takovou jí nepokrývají. Proto pokračuji stopem do Hawery, což je první větší město se signálem. Vlastně ten stop nebyl ani moc typický. Ještě než jsem stačil dojít na konec Opunake, kde jsem chtěl stopovat, už na mě houkl nějaký farmář, kam že jdu, tak jsem řekl že do Wanganui a už si mě nakládal do auta. Docela jiná zkušenost, než jsem měl z prvního stopu u Wellingtonu. Snad ještě začnu mít Zealand rád.

 

15.1., sobota – Potápěcí den

Už v pondělí, kdy jsem si zařizoval věci na trek, jsem šel okolo potápěčské agentury. Jen tak náááhodou jsem se zeptal, jestli nedělají nějaký zájezd o víkendu, protože ještě nemám žádný program. Majitelka agentury Sharon mi řekla, že čistě náhodou jedou dělat potápěčský výcvik na jezero Taupo a že se můžu přidat a potopit se s nimi. To se mi celkem hodilo, protože k jezeru Taupo jsem se stejně chtěl jet podívat a navíc jakýkoliv program lepší než se honit po obchodech za slevami. Kromě toho sebou táhnu regulátor a další části potápěcí výbavy a bylo by mi líto je nepoužité zase přivézt domů.

Takže je sobota a musel jsem si zase trochu přivstat, aby mě Henry hodil do města na sraz s potápěči. Ještě si půjčuji zbytek výbavy jako neoprén (je nějaký pancéřový, skoro se v něm nedá hýbat), ploutve a žaket a už vyrážíme. Za městem mě napadlo, jestli je můj regulátor použitelný s láhvemi, které sebou vezeme. Existují totiž 2 systémy a já mám bohužel ten druhý než používají tady a redukci jsem nevzal (mám jí doma). Takže obracíme a jedeme zpět k obchodu, abych si vypůjčil ještě regulátor. To mě samozřejmě štve, protože na svojí výbavu a hlavně počítač jsem docela zvyklý. Ten se mi naštěstí nakonec podařilo k vypůjčenému regulátoru připojit, takže aspoň něco. Na druhý pokus už mám opravdu vše a můžeme vyrazit.

Cesta vede okolo masivu hory Ruapehu, takže mám další spoustu příležitostí udělat foto, ale jen za jízdy, protože už jsem zdržoval víc než zdrávo. Dojíždíme k jezeru Taupo, kde přítel Sharon, Richard, vlastní pěknou chatku, která se dočasně stává naší základnou. Na vlastní ponor jedeme ještě kousek dál na jakousi pláž, zdá se, že se jedná o improvizaci. Voda je opravdu studená, na hladině asi 18 C. První ponor má být hloubkový, ale ve skutečnosti se z něj stává masakr. Nejprve se nemůžu zanořit, protože pod neoprénem mám plno vzduchu. Zkouším si nacpat do kapes nějaké kameny, ale na dně jsou jen lávové, které jsou plné vzduchu jako houba a tudíž děsně lehké. Nakonec se silou ploutví potápím na dno do 3 metrů a tam už je to v pohodě. Následuje další část ponoru, cesta ke zlomu, kde má začínat hloubkový ponor. Zdá se mi, že se lehce točíme dokola, ale po delší únavné plavbě po nudném písečném dně (odhaduji aspoň 800 metrů, spíš ještě víc) začíná skutečně terén klesat. V tu chvíli už máme bohužel kvůli dlouhému přesunu vyfuněno tolik vzduchu, že je skoro čas k návratu (já 120, buddy 130 barů). Zhruba v 15 metrech voda skokově ochlazuje o několik stupňů, čímž se i v mém pancéřovém neoprenu stává nesnesitelně ledovou. Instruktorka hledá asi ve 20 metrech místo pro vykonání hloubkového testu, což je jednak moc mělko a hlavně dno je plné jemného prachu a při dosednutí se tento okamžitě zvíří tak, že do 10 vteřin není nic vidět. Nastává čas k návratu. Dokud to vzduch dovolí, jedeme po dně, protože na hladině jsou kvůli větru velké vlny. Nicméně určitě 300 metrů jsem doplavával na hladině, což v tom pancéřovém neoprenu, s výstrojí a 8 kg olova nebyla taky žádná sranda. Další ponor na tom samém místě odmítám, jednak tu není nic moc k vidění a jednak jsem skutečně dostal do těla. Zbytek dne se víceméně vzpamatovávám z drsného ponoru, abych se připravil na druhý, noční. Na noční ponor jdeme 4, všichni vybaveni baterkami a na lahvích máme chemické světlo, pro rozlišení každý jinou barvu. Tentokrát je to pravý opak, všechno v pohodě, i moje zanoření, protože jsem si vzal 11 kg závaží. O to brutálněji ale musím vyrovnávat tlak pomocí žaketu. K vidění je tentokrát spousta raků, kteří před kužely světel zdrhají do tmy a pár ryb. Jsem tak v pohodě, že jsem se i přes mohutné nafukování žaketu vynořil se 130 bary vzduchu v lahvi. S tím bych mohl udělat ještě jeden takový ponor, ale nikdo už se nechce přidat. Voda začína dost studit. Po návratu ještě chvíli koukáme na TV, ale pak už usínám jako by mě do vody hodil.

Záchranná akce na jezeře Taupo

 

16.1., neděle – Opalovací den

Zítra letíme do Aucklandu a tak se z bezpečnostních důvodů nemůžu potápět, nicméně trávím další den s bandou potápěčů u jezera Taupo. Den se opravdu vydařil, vítr skoro nefouká a na nebi ani mráček. Potápěči trénují záchranu utonulého, což je docela sranda, protože utonulý jim to vůbec neusnadňuje, spíš naopak. Jinak čtu sobotní noviny, kde jsou v příloze zajímavé komentáře ze světového tisku a průběžně přelézám mezi stínem, kde koušou mušky a sluncem, kde je vedro k zbláznění. V poledne se odhodlávám do vody, která má dnes možná 19 C, ale nadšení po 10 sekundách uvadá a prchám na břeh. Tiše obdivuju místní, kteří se v pohodě koupají a předstírají, že jim není zima. K vidění je spousta atrakcí typu vodní lyže na několik způsobů, ale to bohužel neumím a hlavně bych musel do vody a to ani náhodou.

Odpoledne se vydáváme zpět směrem k Wanganui. V autě se přistihuji při myšlence, kam se vydám, až přijedu příště. Zvláštní, jak je člověk po pár teplých a příjemně strávených dnech ochotný změnit názor. Jen se obávám, že až si spočítám výdaje tady na místě, že mě to zase rychle přejde. Když tady totiž chce člověk v krátkém čase něco vidět, tak peníze tečou proudem. Sice jsem to od začátku nepočítal, ale odhaduji výdaje tak na 20000 Kč/osobu a to jsme bydleli skoro celou dobu zadarmo + část stravy a dopravy též !! Je to tady opravdu dost drahá sranda. Z těchto úvah mě vytrhuje prudké brždění, kdy na nás z protisměru vyjel kamion a málem nás smetl, ale kromě trochy adrenalinu v krvi a bobku v kalhotách se nic nestalo a šťastně jsme dojeli. U Ngapů mě čeká příjemné překvapení, bazének se za víkend vyhřál na 35 stupňů, tak se tam až do večeře rochním a pozoruji Zealandského maxiholuba, který se usadil na stromě a přes veškerou aktivitu na zemi tam nerušeně žere bobule. Asi ví, že je chráněný, protože jejich populaci před dávnými lety Maoři málem sežrali, stejně jako se to stalo s ptákem Moa. Večer velké balení před zítřkem. Taky si objednávám po internetu nocleh v Kuala Lumpur v hotelu Chinatown Inn. Zítra vstáváme pekelně brzo, tak dobrou.

 

Jezero Taupo, v pozadí opět Ruapehu

 

17.1., pondělí – Vítá nás Waiheke

Nad celým Zealandem je zase oblačno, takže z přeletu do Aucklandu moc vidět nebylo, kromě dvou oblíbených a nyní již notoricky známých vrcholků – Ruapehu napravo a Taranaki vlevo. V Aucklandu se okamžitě přesunujeme do přístavu, na prohlídku města snad bude stačit půlden před odletem v pátek. Jízda trajektem na ostrov Waiheke trvá sotva 30 minut, což akorát využívám k doplnění deníku, než všechno zapomenu. Waiheke je ostrov pláží, lidi se sem jezdí rekreovat, dají se tu podniknout nějaké aktivity nebo lenošit. Co je pozitivní, oblačnost se nad ostrovem jako zázrakem rozplývá a na Waiheke je zase léto jako stehno. Henry pronajímá auto a jedeme k pronajatému domku. Celou cestu lemují písčité pláže, sem tam je na nich i nějaký člověk. Domků je tu opravdu požehnaně, ale jinak nic moc. Zdá se, že nočního života tu bude poskrovnu, restaurace jsou tu prý velmi drahé. Samozřejmě, jako správný Čech hned po příjezdu na tu “naší pláž” jménem Onetangi běžím do vody. Je o trochu lepší než v jezeře Taupo, ale dal bych nevím co, kdybych tu měl svůj 3mm neoprén. To by se to plavalo. Asi 20 cm vody nahoře je ohřáto tak na 24 stupňů, ale plave-li člověk s větším ponorem, podvozek zasahuje do spodnější, tak 20-stupňové vody a to už je méně snesitelné.

Už to vypadalo, že pobyt na ostrově bude obnášet jen návštěvy Henryho příbuzenstva, které má zde na ostrově kořeny a část tu stále žije, ale v tom jako anděl spásy přišla paní, od jejíhož manžela máme domek pronajatý a s ní jsem si dohodl půjčení kajaku na dobu neomezeně dlouhou, takže je jasné, kudy se budou ubírat moje další sportovní aktivity. Po lehkém obědě a krátkém odpočinku jsem kajak odpavoučil a vytáhl na vodu. První nasednutí do kajaku - nasedám na vodě, jak jsem zvyklý z kánoe, přihnala se první vlnka a šup, už jsem převrácený. Takhle to nepůjde, musím nasednout na písku a do vody se došoupat. Už jedu, jen mě něco tlačí v nohou, nějaký kus plastu. Tak ho zašupuji dál ke špičce a jedu. Fouká trochu vítr, ale pořád mě natáčí, takže mi dá děsnou námahu udržet směr. Asi po půl hodině fušky jsem zhruba kilometr od pláže, navíc jak se voda tříští o špičku, tak mi cáká do očí a je to fuj. Vzdávám snahu a jedu zpět. Na pláži mě vítá paní domácí, tak si stěžuju na vítr a jak se nedá jet. Nato mi paní říká: “my obvykle používáme takovou ploutvičku, co se nasazuje na záď”. Začíná mi svítat. Vyndavám kus plastu, co jsem zatlačil do špičky a ona je to ploutvička. Rázem loď drží směr jako přibitá. Během 40 minut jsem u útesu Thomsons Point vzdáleného asi 3 km a dalších 30 minut mi trvá návrat na pláž protože mám vítr v zádech. Na první den už je toho dost, musím šetřit sílu na zítra. Výstup z lodi připomíná komické číslo, protože nejdřív předvádím nedotočený eskymácký obrat a pak se po uvolnění špricky potupně soukám z převrácené lodi. To byl zase výkon, chce to zapít pivkem, co dal Henry do lednice. Mňam, jako od maminky.

 

18.1., úterý – První kajaková výprava

Kajak a já pěkně ladíme k sobě (to vše ve firemních barvách)

 

Sice píšu “první”, ale nejsem si jistý, jestli zítra bude druhá. Ráno jsem nečekal na společnou snídani, zdlábnul pár energetických sušenek alá Disko a vyrazil hned na kajak. Ještě jsem se preventivně namazal krémem s faktorem 45, i když mraky na obloze nenaznačovaly, že bych se mohl spálit. Start z pláže proběhl velmi hladce, holt už jsem profík. Po pár set metrech se sice ozvaly bicepsy namožené ze včerejška, ale pomocí rychlé meditace jsem rozpustil kyselinu mléčnou a svaly začaly zase fungovat. I přes silný vítr jsem k Thomsonovu Pointu dorazil za 35 minut a pokračoval jsem dál, jenže jsem přišel o vlnolam v podobě skalního útesu a pádloval dál na otevřeném moři s docela velkými vlnami. No nebylo to zas tak zlé, dalo se jet i bokem na vlny, ale většinu času jsem měl nasazené tmavé brýle, protože se vlny rozstřikovaly o špičku a kapky mi cákaly do xichtu. Po 2 hodinách jízdy jsem se dostal až k 9 km vzdálenému zálivu Oneroa (one=písek, roa=dlouhý) s přístavem a zavelel k návratu, protože jednak sil ubývalo a taky se začal zvedat silnější studený vítr a měnit počasí. Akorát jsem stačil vylít loď a trochu se protáhnout na pláži, když začalo jemně mrholit. Loď poskytovala nejlepší ochranu a navíc nevypadalo, že to brzy přestane, tak jsem se vydal zpět. Déšť asi ještě zesílil, ale voda není nic, co by nás, mořské vlky, dokázalo vyvést z míry. Paradoxně, silný vítr mi dost pomohl. Přestože jsem pádlování spíš jen předstíral, zpátky jsem dojel za hodinu a čtvrt. Při přistání jsem zase neudržel směr a boční vlna mi pomohla udělat dalšího eskymáka, pak rychle do tepla a sucha. Heroický výkon nejvíc odnesl svěrač pravé dlaně (to jako sval), protože ta musela celou dobu držet pádlo a natáčet ho tak, aby listy správně zabíraly. Kdybych měl psát deník perem, musel bych ho dnes držet v levé ruce. Datlení na počítači ale zatím zvládám obouruč.

Na oběd přijela Henryho rodina, jmenovitě matka a sestra, takže se oběd opět protáhl, ale trochu jsem se ulil konverzace a šel dopsat deník. Když polední seance o půl čtvrté skončila, Henryho sestra mě vzala znovu do Oneroa, protože to je jediné místo na ostrově s připojením na internet. Tak jdu poslat k revizi další verzi deníku, na kterém ještě ani nezaschla poslední kapitola, a zároveň zjišťuji, že moje rezervace hotelu v Kuala Lumpur je potvrzena, takže můžu klidněji spát. Zpět do Onetangi se vracím autobusem, který tu jezdí každou hodinu přes půlku ostrova. Sedím hned za řidičem, abych lépe viděl, kde vystoupit (nakonec zjišťuji, že až skoro na konečné), ale nejde mi do hlavy, čím lidi zvoní na řidiče, aby jim zastavil na jednotlivých zastávkách, protože nevidím žádná tlačítka. Nakonec zjišťuji, že to, co jsem považoval za šňůru na záclony, které asi někdo ukradl, je důmyslný systém napojený na vypínač, takže kdokoliv zatáhne za šňůru u okna po celé délce autobusu, způsobí zatroubení u řidiče. Jak prosté milý Watsone.

Večeři zakoupenou ve Fish & Chips bereme sebou (Take Away) a jedeme si jí sníst na velmi romantickou pláž. Sice všechno bere vítr, ale je to kompenzováno pohledem na západ slunce nad mořem. Jako obvykle, hranolek je taková porce, že se to nedá sníst bez újmy na zdraví a tak zkoušíme hranolkami krmit přítomné racky, ale zdá se, že je to na ně příliš velké sousto. Rackové s hranolkami zápasí, až mám obavy, že je to zadusí. Nicméně v zápětí přilétá větší druh racka, nebo možná albatros či kormorán (fakt nejsem v přírodovědě moc zdatný) a ten zvládá i dva hranolky jedním hltem. To, co se zdálo jako příděl na týden, mizí díky dvěma těmto obrům během 5 minut. Pláž je opět uklizená a my můžeme na kutě.

 

19.1., středa – Poznávací den

Ráno je pro změnu opět velmi větrné, takže druhý kajakový výlet je okamžitě zamítnut. Navíc sotva cítím ruce, pravou ještě občas při držení příboru chytne křeč. Proto se připojuji k zásobovací výpravě, abych se ještě mrknul na došlé odpovědi na internetu a sehnal si plochou baterii do čelové baterky značky Petzl. Odpoledne totiž jedeme na okružní jízdu po východní neobydlené části ostrova a Henry vykládá něco o bloudění v podzemních tunelech, což by mohlo být zajímavé, jen si nejsem jistý, jak moje stávající baterie dlouho vydrží. Shánění ploché baterie je však docela oříšek. Henry potvrzuje, že už něco takového viděl. Ne tak ovšem prodavačka v prvním obchodě, ani expert na baterie všeho druhu v železářství, který se mi pokoušel místo toho prodat autobaterii. Ve třetím obchodě narážím na ochotného mladíka, který na internetu zjišťuje, že taková baterie skutečně existuje (světe div se, je označena jako Headlight battery, čiže určená právě a jedině do čelovek), ale k objednání do 14 dní. Ještě kupuji pivo na večerní barbecue, abych aspoň něčím ulehčil Ngapovic rozpočtu, který se zdá být pobytem na ostrově Waiheke abnormálně zatížen. Ovšem náš taky, protože pronájem chatky na pláži si dělíme napolovic a je to pálka.

Východní část ostrova mi přijde ještě hezčí než západní, kde se lidé plážují, možná je to tím, že je hornatější a ne tak zalidněná. Okružní jízdu v polovině opouštím a jdu prozkoumat tunely postavené v letech 1939-41 jako součást dělostřeleckého obranného systému Zealandu, který měl zabránit vylodění Japonců. Ten naštěstí nikdy nebyl použit, protože Zealand byl z dosti pochopitelného důvodu strategicky bezvýznamný. Zájem Japonců by snad bývaly mohly vzbudit jen ovčí kůže a za to jim asi dobývání nestálo. Dnes je paradoxně na Zealandu samotném kůží k dostání celkem málo, protože se všechny exportují právě do Japonska. A po krátké ovčí odbočce a asi kilometrové pěší procházce jsem u vchodu do jeskyní. Lidí je tam jako o pouti, tak usuzuji, že mi moje čelovka bude stačit a kdyžtak se k někomu přidám. Systém tunelů je poměrně jednoduchý, bloudění se nekoná, protože do nižších pater se bohužel nesmí. U vstupu je sice pouze jakási tabule, ale je tak výhrůžná, že to sólo raději neriskuji. Tunely vedou skrz prázdné místnosti představující bývalé ložnice a muniční sklady a ústí u podstavce pro dělo, které tam už taky není, ale musel to být pěkný macík, když měl dostřel 70 km. Myslím, že ze stejného vrhu bylo i dělo nad Wellingtonem, které je tam coby památník a mám ho na fotce.

Po příjezdu zbývá nějaká chvíle a protože se vítr mezitím umoudřil a pěkně nám to připaluje, tak ještě beru kajak a jedu se naposled projet podél zálivu Onetangi. Pak už hlad volá k večeři a tak jedeme k Henryho kamarádovi na slibované grilování. Všichni se vytáhli, Helen připravila špízy a kamarád zase hromadu předkrmů jako saláty, omáčky na namáčení slaných sušenek, sýry, ovoce a tak. Lukulské hody se žel trochu zvrhly, protože kamarád se ukázal jako pěkný kořala a dostal se do takové nálady, že cosi oplzle pořvával a ostatní se tomu smáli. Já jsem na tom ani po 3 plechovkách piva stále neshledával nic vtipného a tak když všichni opakovaně ignorovali naše prosby o brzký návrat (zítra nás čeká dost časné vstávání), jsem se sebral a vydal se demonstrativně na cestu pěšky. Vlastním sice docela dobrý orientační smysl, ale po tmě na neznámém ostrově z neznámého místa a bez mapy, jsem to shledal jako dost riskantní krok. Jediné, co mi přidávalo na jistotě byly klíče od bungalovu v mé kapse, takže kdybych se ztratil, museli by mě jet hledat, aby se dostali do postele. Zřejmě jsem šel optimální trasou, ale to bohužel nebyla ta nejfrekventovanější, protože tudy za půl hodiny pochodu projela 2 auta a to druhé byl taxík. Po 3 kilometrech v nohách a s vidinou dalších 4 před sebou jsem polknul hrdost a trasu dojel s ním. Pro zachování si sebevědomí ovšem musím konstatovat, že směr jsem měl celou dobu správný a i přes pěší prolog jsem dorazil o půl hodiny dříve než zbytek výpravy.

 

20.1., čtvrtek – Den jako stvořený pro Japonce

Jak se stát Japonským turistou aspoň na den? Koupit si organizovaný jednodenní poznávací zájezd u cestovní kanceláře. Vstáváme v 5:30, abychom stihli druhý ranní trajekt do Aucklandu, kde jsme před budovou CK Scenic okamžitě zavlečeni do prostorného busu. Místa je tam opravdu hodně, taky v celém standardním busu je jen asi 24 míst k sezení plus hajzlík a kuchyňka pro stevardku, která nám tam klohní chutnou krmi. Autobus je plný lidí, pouze asi 6 je Japonců. Všechny nás pojí touha vidět na vlastní oči krásy severního Zealandu, zvláště pak regionu zvaného Rotorua, kde jsou k vidění geotermální jevy jako gejzíry, bublavé bahno a sirná jezírka hýřící všemi barvami (aspoň na pohledech). Tedy to je to, co láká mě. Japonce evidentně zajímá vše, na co průvodce ukáže prstem, ale jinak asi moc netuší. Ale postupně.

Vyjíždíme z Aucklandu, stevardka nám servíruje velmi lehkou snídani a řidič nás oblažuje mnoha zajímavostmi o Zealandu, Aucklandu, regionu Rotorua i obecnými fakty jako například jak policisté měří rychlost na silnicích a kolik se platí pokuty. Z těch zajímavějších informací např: Auckland je město s nejvyšším počtem lodí na hlavu (viděli jste někdy přístav v Monte Carlu? Jedině že tady počítají i pramičky a bambusové vory). Auckland je prý též 4. největší město na světě dle rozlohy (jakým trikem dosáhli tohohle? Má jen 2 miliony obyvatel). Zealandská zmrzlina Tip Top je nejkrémovější zmrzlina na světě (věřím, jen škoda že jednotlivé druhy se liší jen barvou, ale chutí moc ne). Bohužel řidič hovořil tou nejpříšernější kiwi english, jakou jsem zatím měl tu čest slyšet, tedy s vyjímkou jednoho dělníka, kterého jsem stejně podezíral, že mluví čínsky.

První zastavení: Jeskynní komplex ve Waitomo (Wai = voda, Tomo = jeskyně), kde žijí jeskynní červi zvaní Glow Worm. Ujímá se nás maorský průvodce, který pro změnu mluví tou nejčistší angličtinou a vysvětluje opravdu podrobně vše od objevení komplexu přes vznik vápencových jeskyní až po pohlavní život jeskynních červů. Abyste pochopili, proč jsou jeskynní červi tak zajímaví, je to proto, že světélkují (glow=záře), aby přivábili potravu. Jeskynní červ je vzdálený příbuzný pavouka. Od stropu jeskyně spustí lepivé vlákno. Někde na vlákně se pak usadí a chemickou reakcí vytvoří na ocase světlo, které vábí hmyz. Když se hmyz chytí, červ cítí záchvěv na vlákně a dál už se chová jako pavouk. Čím větší má červ hlad, tím víc svítí. Když hlad nemá, tak vypíná, aby šetřil energii. Červ samozřejmě nemá rád světlo, protože to pak nemůže vábit potravu, takže úplně tmavá jeskyně je pro něj ideální, může lovit 24 hodin denně. A teď si představte jeskyni s několika tisíci modrých světýlek u stropu, kudy proplouváte po jeskynní řece po loďce. A představte si v loďce japonského turistu, který to vidí, ale nesmí fotit, protože by nepochopil, že ani s foťákem za milion jenů by stejně nic nevyfotil. Zastávka je přesně dimenzována na prohlídku jeskyně, jeden koláč a nákup dvou suvenýrů a už se nasedá do busu a jede se dál.

Zastávka druhá: pravá nefalšovaná farma nazvaná Agrodome. Zahajujeme projížďkou na valníku vlečeném traktorem s četnými zastávkami, kdy jsme okamžitě obklopeni stádem dobytka, který ví, že dostane nažrat. Japonský turista slintá blahem, když si může sáhnout na krávu, která taky slintá blahem, takže mu poslintá kalhoty a japonská turistka si to fotí. Japonské děti se celou dobu cicmají s jelenem dvanácterákem, takže český turista nadává, protože si ho nemůže vyfotit, ale zato není popliván lamou, která vše z povzdálí pozoruje a včas se do věci vloží. Na farmě se též dá skákat bungee, jezdit na motorovém člunu po vodním kanále, nebo vlézt do koule a nechat se skoulet dolů z kopce (aneb zkuste si na vlastní kůži, co zažije vaše kočka, když jí dáte vyprat do pračky). Jak vůbec Zealandský farmář přišel na nápad, vozit si na farmu turisty? Kdysi asi před 30 lety bylo expo v Japonsku a Zealand tam prezentoval stříhání ovcí. Mezi Japonci to vyvolalo takový zájem, že jeden farmář začal vozit turisty na svou farmu, aby jim to ukázal v reálném prostředí. Proto přichází nyní jako pěkná tečka na závěr stříhání jedné ovce. Na farmě jich prý chovají tolik, aby mohli každý den v roce všem výpravám předvést jedno opravdické ostříhání. Jedno je jisté. Za jednu ostříhanou ovci má stříhač normálně okolo dolaru. Tady je to jistě 100x víc. Zase pár zajímavostí: Rekord ve stříhání padl loni v prosinci, kdy stříhač zvládl za 10-ti hodinovou směnu 851 ovci, což je asi 40 sekund na jednu. Ovčí srst je tak tvrdá, že po 10 ovcích je třeba vyměnit čepel na strojku byť je tato z pravé švýcarské oceli. Na farmě je též historický, leč stále funkční ovčí mlýn, kde se nemele ovčí maso do karbanátků, ale srst se zpracovává na vlnu takovou, jaká se pak prodává babičkám na pletení teplých fuseklí. Když se ovčí srst smíchá s possumí (ta je krátká, tak se může dát jen 20%, aby vlákna držela), je fusekle lehčí, jemnější a teplejší.

Zastavení třetí: Rainbow Springs (duhové prameny). Zní to atraktivně, ale ve skutečnosti je to jen farma na odchov duhových pstruhů. Jako další atrakce je výběh ptáka kiwi, takže jsem ho konečně viděl na vlastní oči, ale v děsné tmě, protože je to noční živočich. Kdosi bleskl s bleskem a chudák kiwi nadskočil, jako kdyby dostal elektrický šok. V gift shopu jsem nakoupil DVD s krásami Zealandu, tak snad uvidím aspoň to, co jsem nestihl na vlastní oči.

Zastavení čtvrté a poslední: po průjezdu lázeňským městem Rotorua jsme zakotvili v oblasti gejzírů. Pro ty, co nemají rádi smrdutou vodu, byla na místě postavena ještě kopie maorské vesnice, které vévodí obří Marae. Ta je přes den volně přístupná, ale večer se tam začnou dít podivuhodné věci. Pár lidí se namaskuje jako Maoři, vaří tam pro Japonské turisty Hangi a pak spolu absolovují zvací obřad do Marae, kde jim pak tančí tradiční tance a pějí muziku. To jsme sice neviděli, ale je z toho 20 minutová reportáž na tom DVD, co jsem koupil u pstruhů. Já jsem se samozřejmě vydal na obhlídku gejzírů. Jeden tam mohutně chrlí oblaky páry a vody a turisti se většinou drží dál. Ty, co vydrží malou spršku a projdou dál, čeká odměna v podobě okruhu plného malých smrdutých bublavých jezírek, sírově zažloutlých kamenů (od síry, ne od sýra) z pod nichž se kouří a podobných geotermálních radovánek. Vzhledem k delšímu suchu (už týden nepršelo) byla většina jezírek vyschlá, takže se mi bohužel nepodařilo pořídit fotografie shodné s těmi v publikacích. Navíc jsem okruhem takřka probíhal, protože jsme na celé toto zastavení měli jen hodinu a z toho půl hodiny už jsme strávili v Marae a okolních zmrzlinárnách. To je jedna ze základních nevýhod japonských zájezdů – když se vám něco líbí a chcete tam strávit víc času, tak máte maximálně možnost si tam zaplatit další zájezd.

 

 

21.1., pátek – Den loučení

Ráno je tak silný vítr, že i otužilý tvor jako Henry vzdává ranní plavbu v moři a jde si dát raději sprchu. My mezi tím balíme. K trajektu přijíždíme na desátou, ale protože ještě musíme vrátit auto do půjčovny, tak trajekt ujíždí bez nás a my hodinu čekáme. Před dvanáctou jsme v Aucklandu jako na koni, ale na prohlídku města není už čas a s 30 kg věcí po báglech ani chuť. Lezeme do busu směr letiště, který kupodivu stojí ještě víc (15$), než Shuttle z letiště (13$). Následuje check-in, lehký oběd a pak loučení, které vůbec není tak srdceryvné, jak bývá zvykem, ani jedna slza nazmar.

Jedinou slzu roním já kvůli tomu, že se při odletu musí zaplatit odletová taxa 25$ za osobu. Tenhle neblahý zvyk znám z Thajska, kde to oddůvodňují dodatečným vybíráním DPH (všechno, co se tam koupí na trhu je černota bez daně, tak jí turisti pěkně zaplaťte teď a je nám jedno, co jste si koupili). Tady to oddůvodňují tím, že prý letištní daň není v ceně letenky, ale to bych se skoro hádal, kdybych měl sílu. Zase jsem na Zealand trochu naštvaný.

Mimochodem, pokud si laskavý čtenář všiml, tak jsem nepsal nikde, co kolik stálo. Prostě jsem vesele platil, co si kdo řekl a na cenu se moc neohlížel, abych si nekazil dovolenou skrblením. Ale dneska ráno jsem udělal přehled devizových rezerv a byl jsem šokován. Zjistil jsem, že náklady překročily 25000 Kč na osobu a to už je docela síla. I proto mě tak rozhodila ta odletová daň i když jinak jsem tu podobnou sumu s lehkým srdcem vyházel za úplné zbytečnosti.

Odlet do Sydney doprovází drobný chaos, protože se asi od nového roku změnily letové řády nebo co a tak původní let v 15:30 je na tabulích jako 14:50, ale ve skutečnosti se odlétá až 15:40, tak zase nic nechápu. Hlavní je, že tentokrát je přestup v Sydney pohodový a dá se předpokládat, že i zavazadla to stihnou. Pro mě by to bylo dost fatální, kdyby ne. I proto jsem rád, že náš odlet ze Sydney je ještě opožděn (větší šance pro batoh), ale zase ne tak moc, protože v Kuala Lumpur hodlám použít rychlovlak do centra, který jezdí jen do 1 ráno a plánovaný přílet je 23:50. Náš Boeing 777 ale letí jako drak, takže přilétáme přesně a začíná další dobrodružství. Adrenalin stoupá, když v první dávce zavazadel můj batoh není. Taky je čas 0:12 a podle informační tabule poslední vlak do centra odjel o půlnoci, ale někdo nám tvrdí, že ještě v 0:20 jede jeden. Druhá várka batohů obsahuje na úplném konci můj batoh a s ním klušu k odjezdu KLIA Ekspresu a notebookem si prorážím cestu skrz dav taxíkářů. KLIA Ekspres už sice skutečně nejede, ale do jedné hodiny ještě jezdí normální vlak se 3 zastávkami po trase, takže turista s téměř neomylným průvodcem z nakladatelství Lonely Planet zase slaví úspěch. Konečná zastávka je sice skoro v centru, stejně jako můj hotel, ale nechci si s dvěma batohy a notebookem hrát na orientační běh Kuala Lumpurem a tak si beru taxi. Smlouvání je podmínkou, normálně by měli používat taxametr, ale sborově to odmítají a nevím, jak je k tomu donutit. Hotel je na ulici Petaling v čínské čtvrti a evidentně tu před chvilkou teprve skončil trh (je asi 1 ráno), protože uklízeči před sebou hrnou hromady svinstva sahající až do pasu. Být to poprve, co to vidím, asi bych v téhle části nezůstal ani za boha. V hotelu jsem celkem mile překvapen. Prý je hlavní sezóna, takže ceny jsou vyšší než ty uvedené na internetu, ale recepční uznává svou chybu a nechává mi nižší cenu. No zase na druhou stranu mi hned dal jiné číslo pokoje, takže si myslím, že mi ho vyměnil za nějaký horší, ale zdá se být bez brouků, klimatizace funguje (v noci je venku 27 C) a to je asi všechno, co potřebuji k přežití.

 

22.1., sobota – Kuala Lumpur

Ulice Kuala Lumpur s Monorailem

 

Je to vlastně můj jediný den v Malajsii, protože zítra už zase přejíždím do Singapore a na cestě zpět se tu asi taky moc nezdržím, takže to bude hodně našlapané. Na dnešek mám 4 úkoly: opatřit lístek do Singapore, zavolat kolegovi Giuseppemu ohledně rezervace hotelu tamtéž, koupit redukci do zásuvky, abych mohl pokračovat ve svém spisovatelském úsilí a pokusit se sehnat lístek k prohlídce Petronas Twin Towers. Autobusové nádraží je coby kamenem dohodil. Hlavně se nesmím nechat zmást mapkami v průvodcích, které jsou občas tak detailní, že často myslím, že jsem zabloudil a místo toho jsem cíl už dávno přešel. To se mi málem stalo i v případě autobusového nádraží, které na první pohled vypadá jako etážové garáže a v jednom patře je plné stánků, takže bych si ho zase spletl s tržištěm. Teď u kterého okýnka prodávají lístky do Singapore. Zdá se, že skoro u všech, někde už na zítra nejsou, někde jen ráno. Ale vypadá to, že normálně tam každou hodinu míří několik busů různých firem, skoro jako u nás na trase Praha-Brno. Cena celkem mírná, za 5 hodin jízdy od 150 do 250 kč.

Od nádraží jsou už vidět dvě věže Petronas Towers, což byla svého času nejvyšší budova světa s výškou 452 metry, dostavěná v roce 1999 a známá je mimo jiné z filmu Entrapment (Past) s Connerym a Zetou Jonesovou, jak tam během oslavy millenia vykrádají světovou banku a pak šplhají po tom můstku co spojuje ty dva mrakodrapy. A o tom můstku to právě je. Každý den se rozdává zdarma 800 lístků pro lidi, co se tam chtějí podívat. Můstek je sice “jen” 140 metrů nad zemí, ale prostě je to exotika. Na místo se dostávám pěšky poněkud obtížně, protože jedna věc je budovu vidět a druhá je se k ní rozumně dostat. Nejsme tu na Manhattanu a silnice jsou drobet spletité. Lístky se rozdávají od 8:30, já se řadím do velmi dlouhé fronty až hodinu poté. Lístky se vydávají na časové “sloty”, jako prohlídky zámků nebo tak. Na mě se dostává prohlídka od 14:00, tak jsem spokojený. I přes přísná pravidla (každý dostane jen 1 lístek, rezervace se nekonají) lístky mizí dost rychle. O půl hodiny později už pravděpodobně nebudou.

Další úkoly se mi snad podaří splnit v nákupní části nazvané Golden Triangle, tak se vydávám tam. Do cesty se mi však staví čtvrtá nejvyšší vysílací věž světa dostavěná v roce 1996. Ti Malajci prostě musí mít všechno největší. Není divu, jako národ se osamostatnili teprve v roce 1975 a od té doby si pořád dokazují, že mají na to udržet krok se světem, jen co je ti oškliví kolonialisti přestali vykořisťovat. Mimochodem, je skoro 11 a ulice jsou pořád skoro prázdné, žádná dopravní špička, ani moc lidí. Divím se tomu, protože mi nedochází, že je sobota a lidi dospávají.

Ulice vedoucí k věži je mírně do kopce, ale zpocený jsem jako vrata od chlíva a i tak skoro voním. I přes zataženou oblohu je určitě 30 C, ale asi víc. Výtahem se dostávám na vyhlídkovou terasu, která je asi v 300 metrech a to je ještě věž postavena na kopci, takže výhled je báječný. Každý dostává kapesního průvodce se sluchátky, který obsahuje pěkně anglicky namluvené povídání o věži, její stavbě, o tom, co je vidět a dokonce je tam při pohledu na královský zámek i kapitolka o správním systému a volbě krále! Jojo, král se tu volí, každé volební období ho volí 9 sultánů ze svého středu, pokud jsem to dobře pochopil. Už ne tak jasné je, jak se vybírají ti sultáni. Zřejmě dědičná funkce. Mimochodem, Malajsie má 13 okresů, z toho pouze 9 má sultána, zbytek guvernéra.

Začíná být hlad, tak rychle do Golden Triangle na nějakou sváču. Dostávám se do jedné z ulic plných malých místních restaurací všech možných stylů a krajů. Intuice cestovatele radí jít tam, kde je nejvíc lidí, ale to je problém. Před dvanáctou zejí restaurace pořád prázdnotou, tak sázím na jistotu Thajské kuchyně a za cca 25 Kč si dávám cosi méně pálivého před zítřejší cestou busem. (Jistota by byla KFC, ale to už ne, vždyť během 3 týdnů na NZ jsem už byl 1x v McDonaldovi a 1x v Burger kingovi, to by snad stačilo.)

Zavolání do Singapore a sehnání redukce jsem zvládl v jednou ranou v obchodě s telekomunikacemi a už je pomalu čas zamířit zpátky na prohlídku mostíku v Petronas. Jak se blíží poledne, pořád je pod mrakem, ale teplota ještě stoupá, tak lezu do klimatizovaného Monorailu, to je nadzemka, která jezdí jakoby po jedné koleji a vypadá to efektně. Navíc na rozdíl od Bangkokské nadzemky, která měla zaplácaná okna reklamami, tady se dá za jízdy hezky koukat a leccos i vyfotit. Tak jedu pár stanic dál a zase se vracím. Výlety na můstek v Petronas jsou trochu opožděné, ale v čekárně je k vidění úchvatný dokument o stavbě věží. Největší psycho podle mě bylo právě usazování toho můstku, který byl smontovaný jinde a pak se na místo vyzvedával a upevňoval dost pracným způsobem. Po rentgenové prohlídce jako na letišti už se řítíme rychlovýtahem rychlostí 1 patro za vteřinu do 41. patra z 88, kde jsme ve spodním patře můstku. Máme zhruba 10 minut, tak fotím jak o život a pak nastupuje další skupinka.

U dvojčat je nákupní centrum, kde se najednou objevují davy lidí, co dopoledne spaly. Dávám za pravdu průvodci, že nakupování je tu národním sportem číslo jedna. Za centrem je zahrada s bazénkem po kolena, kde si hrají děti a protože mezi tím zmizely mraky a je pekelně horko, tak se vrhám na chvíli mezi ně (jen po ty kolena). Pak už vzdávám další prohlídku a jedu zrelaxovat do hotelu, dokud vedro trochu nepřejde. Na ulici Petaling evidentně začíná další noční trh, takže mi dělá trochu problém tam najít vchod do hotelu. Ulice už se mi zdála dost zaplněná, ale za hodinu a půl, než jsem si odfrknul a dopsal deník, se na ulici objevilo tolik dalších stánků, že nechápu, jak tam ještě chtějí projít lidi (mám na ulici výhled z okna). Budu se muset vypravit na obhlídku a zároveň si sehnat něco k večeři a zítra na cestu. Myslím, že trh bude asi to nejlepší místo.

Po návratu z trhu už je mi to jasné. Lidi se tam skutečně nevejdou, spíš se protlačují mezi škvírami díky tomu, že je zezadu tlačí jiní lidé. Problém vzniká, když působí stejný tlak i zepředu, protože chce někdo projít druhým směrem.

S večeří už jsem nebyl tak obezřetný jako s obědem, naopak jsem notně zariskoval a zašel do “samoobsluhy”, kde vyfasujete talíř s rýží a na to si nasypete všechno, co hrdlo ráčí, tedy zeleninu, maso a omáčky. Problém je, že není jisté, jak dlouho už tomu je, co to maso prošlo očistou nad plamenem, ale vzhledem k fluktuaci lidí snad zase tak dávno ne. Hodil jsem tam 3 druhy masa, vejce (pro jistotu takové co neteklo, o salmonelu nemám zájem) a 2 druhy zeleniny a za to celé zaplatil cca 50 kč. Dalších 40 ovšem za třetinku místního piva Tiger. Po kraťoučké procházce zbytkem čínské čtvrti jsem se vrátil do hotelu a podstoupil desinfekci dvěma mocnými hlty slivovice. V devět se mi nemilosrdně začalo chtít spát, protože to jsem ještě před dvěma dny měl 2 ráno. Zato budíka jsem si nařídil na 5:00, což mi jistě nebude dělat problémy, protože pro mé tělo to bude jako 10:00.

 

P.S. Koukám, že jak se zvyšuje exotičnost místa, stoupá i moje spisovatelské úsilí. To jsem zvědav, kdo tohle bude číst.

 

23.1., neděle – Singapore volá

Včera jsem já volal do Singapore, abych se dozvěděl, co je s rezervací mého hotelu, kterou měl zařídit kolega Giuseppe. Ten ale bohužel zapomněl a slíbil, že něco sežene. V pozdních večerních hodinách mi přišla zpráva, že hotel je rezervován, byla tam i cena, jen jaksi chybělo jeho jméno. Jen z emailu jsem odtušil, že se asi bude jednat o Garden hotel na hlavní obchodní třídě Orchad road. No jestli to tak dopadne, bude to prima. Po ranním balení a zabití dvou brouků na posteli (snad jim se mnou nebyla zima) jsem doklusal na autobusové nádraží. Autobusy jsou zde skutečně vychytané, kam se hrabe business class v letadle. Spousta místa a skoro lehátková úprava s podpěrou pro nohy. Ne tak vychytaný je rezervační systém, založený na papíru, tužce a vysílačce, kterou se dorozumívají přepážky mezi sebou. Před nástupem do busu jsem potkal holadského cestovatele a pak v autobuse jsme zjistili, že máme lístek na stejnou sedačku. Nakonec ho sice posadili jinam, ale pokud jsem si všiml, u předních dveří se před odjezdem strhla hádka, protože 2 lidi už se do autobusu prostě nevešli. I klimatizace je tu velmi účinná, když jí řidič nahodil, spustil se takový průvan, že jí začali všichni rychle utěsňovat, aby neomrzli.

Po 6 hodinách jízdy a dvojím pěším přechodu celnice jsem konečně vyložen v Singaporu a u prvního taxikáře zjišťuji, že Garden Hotel není na Orchad road, ale někde jinde, což jsem nečekal. Po chvíli paniky (sháním telefon, nebo internet ale na míle okolo jsou jen restaurace) sedám do jiného taxíku a s taxíkářem voláme Giuseppemu, aby mě ujistil, že jedu do správného hotelu. Hotel je celkem v pohodě, jen recepční je přihřátý jako v americké komedii. V hotelu relaxuji, protože venku je snad 40 stupňů a tak čekám na drobné ochlazení. V pět se odvažuji vyjít na ulici a mířím na Orchad road, což je takový zdejší Václavák lemovaný značkovými i úplně obyčejnými obchody. Přestože je neděle, všechno je otevřeno a lidí jako o pouti. I tady si zřejmě nakupování dost užívají. Přestože jsem od Giuseppeho pozván domů na večeři, několikrát mě přemůžou choutky a kupuji drobné laskominy jako čokoládový dortík, kuře na špeji, pomerančo-kiwový koktejl, kraba na špejli, atd. a pomalu kráčím na konec ulice. Do obchodů se chodím víceméně ochladit, když už mi teče potůček potu po zádech a když tam pomalu zamrzá, tak zase vycházím na ulici. Asi je to vhodný způsob jak si uhnat angínu. Pomalu je čas na večeři i když hlad rozhodně nemám. Sedám do taxíku a opět voláme s taxíkářem Giuseppemu, abychom zjistili, kde to vlastně bydlí, protože bydlí na ulici, která vede přes celý Singapore a taxíkář to se mnou nechce projíždět celé. Nemá to se mnou ten Giuseppe lehké i když on sám mi taky situaci neulehčuje (viz rezervace hotelu). Po příchodu do Giuseppeho bytu mi padá čelist až k podlaze, protože bydlí na 19. patře s rozhledem přes půl Singaporu a byt má taky zařízený královsky. Platí to firma a nepřejte si vědět, kolik. Chtěl bych tolik aspoň vydělávat. Koukáme mimo jiné i na jezero obklopené lesem, kde podle legendy zbloudil při joggingu můj šéf Mario za svého pobytu zde (evidentně se ale zase našel). Večeříme na balkoně, ale pohled dolu je i pro otrlého horala tak mrazivý, že mi večerních 35 stupňů skoro nevadí. Do hotelu se zkouším dopravit místní MHD a musím dát za pravdu Lonely Planet, že autobusová doprava je tu velice pohodlná, autobusy jezdí často, jsou levné a klimatizované. Jen se vyznat v jejich trasách. Doma s lítostí zjišťuji, že jsem v taxíku asi nechal drahocenné tmavé brýle a tak rozjíždím záchranou akci. Nejdřív volám Giuseppemu, aby mi dal číslo na taxíkáře, protože ten mu volal z mobilu a pak volám taxíkáři. Taxíkář angažuje v hledání i svého momentálního pasažéra, ale brýle bohužel nenacházejí, takže mám zase vyděláno. Ach jo.

 

 

24.1., pondělí – Skoro pracovní den

Ráno jedu do práce. Tedy do pobočky firmy v Ang Mo Kio. Giuseppeho navigace byla zase drobet chybná, ale i tak jsem dobloudil na správné místo. V Ang Mo Kio je ohromný komplex asi osmi velkých budov, kde je zaměstnáno v současnosti skoro 5500 lidí. Nejsou tam tedy všichni najednou, protože většinu tvoří zaměstnanci fabriky, kde se vyrábějí čipy a ti pracují na směny. Pozor, ne na 3, ale na 2, vždy od sedmi do sedmi. Fabrika jede sedm dní v týdnu, tak hádám, že mají na každé místo aspoň 3 lidi na výměnu, spíš možná 4. Do práce přicházím dřív než většina lidí a tak nacházím stůl, kde sedí kolegové, se kterými jsem si dopisoval během posledního roku. Je tam přípojka na síť, se kterou si můžu stáhnout majly z Prahy a dokonce i surfovat na internetu, tak se prohrabávám poštou za poslední měsíc, když v tom přicházejí kolegové Chee-Yu a Ravi a nestačí se divit. Že by měli nového spolupracovníka? Nene, pánové, to jen dorazila kontrola z Prahy, jestli se tu neflákáte.

Díky slavnému jménu svého nynějšího šéfa, který tu kdysi taky šéfoval, a díky své drzosti jsem si před příjezdem domluvil exkurzi do výrobní linky na šestipalcové wafery (křemíkové plátky s integrovanými obvody). Tam se nedostane jen tak každý, protože je to superultramegačistý prostor. Všichni chodí v pláštích, gumákách a rouškách a před vstupem jsou ovanuti proudem vzduchu, aby to z nich ometlo prachové částice. Výsledkem je čistota vzduchu třídy 1, což znamená že v jednom kubickém metru vzduchu smí být maximálně 1 částice větší než 1 mikrometr. Samozřejmě ty pláště nestačí, cirkulace vzduchu musí být uzavřená a vzduch se stále dokola filtruje přes několik filtrů. To činí výstavbu a údržbu takového prostoru nesmírně nákladnou a tak se čistý prostor dělá jen nezbytně malý. Nicméně se v něm pohybuje několik desítek manipulátorů, kteří přenášejí bedýnky s wafery od jednoho přístroje k druhému. Mezi tím sedí lidé u mikroskopu a kontrolují opticky kvalitu jednotlivých kroků. Fabrika dokáže vyrobit 7000 waferů denně (momentálně vyrábí 4000), což jí údajně činí jednou z největších šestipalcových výroben na světě. Nebudu se tu dlouze rozepisovat o přístrojích, ale pohled to byl úchvatný.

Odpoledne jsem čekal na schůzku s dalším důležitým člověkem a ve volném čase procházel firemní emaily od začátku roku. Takhle „pracovně“ jsem strávil vlastně celý den až do 6 hodin a pak si jel koupit zpáteční lístek na autobus do Kuala Lumpur. Od místa zvaného Golden Mile, kde sídlí cestovní kanceláře, jsem se vydal pěšky směrem k domovu. Cestou jsem zahlédl mimo jiné legendární hotel Raffles, který byl posledních 100 let synonymem nejluxusnějšího ubytování v celé Asii. Paradoxně, před pár lety mu hrozilo zbourání, protože je to malý domek obklopený samými mrakodrapy, ale naštěstí ho včas prohlásili za národní památku.

 

25.1., úterý – Ostrov Sentosa

Rozhodně dnes odmítám jet znovu do práce, protože všechny plánované návštěvy jsem tam už absolovoval. Místo toho hned ráno vyrážím na ostrov Sentosa. Je to vlastně taková rekreační oáza klidu kousíček od rušného Singaporu. Se Singaporem ho spojuje most, který má jen několik set metrů, takže se tam dá pohodlně dojet městskou dopravou. K přiblížení dnes volím metro, které je velice moderní, levné a na rozdíl od autobusů mám k dispozici přehledný plánek, takže se mi snadněji používá. Od konečné metra už jezdí na Sentosu přes most autobus jako pendl co chvíli. Na ostrově se sice při vstupu vybírá poplatek 2 dolary, ale zato je veškerá doprava po ostrově zdarma. To zahrnuje 3 autobusové linky a monorail, který je vysutý nad terénem a je ideální pro prohlídku ostrova. Sice přijíždím chvíli po deváté, ale na Sentose jsem asi dnes první turista. V monorailu sedím sám, až ve chvíli, kdy se vláček chystá odjet přibíhá malá skupinka Japonců, tak mám společnost. Cestou na ostrov jsem si říkal, že už nějak málo fotím, že už jsem asi toho cestování přesycený, ale jakmile se dal vláček do pohybu, chápu se foťáku a už ho prakticky nepouštím z ruky. Asi to ještě s tím přesycením nebude tak zlé. Jedeme kolem podmořského světa, hlavní atrakce na ostrově, kam se chystám později. Další zastávka je stanice lanovky. To je alternativní způsob, jak se dostat ze Singaporu na Sentosu, jen mnohokrát dražší než autobus. Ostrov je sice kamenitý, ale na jižní stranu bylo navezeno mnoho tun písku, takže nyní přijíždíme do oblasti pláží a tady monorail opouštím.

Pláže ostrova Sentosa jsou po čertech liduprázdné

 

Pláže jsou zatím liduprázdné, ani žádný ze stánků ještě není otevřený. V deset hodin zakotvuji na malém ostrůvku na který vede lávka a dokud není slunce moc agresivní, tak se trochu plácám ve vodě a opaluji. Před jedenáctou se začínají trousit na pláž místní děti a němečtí důchodci, tak jim uvolňuji místo a jdu dál prozkoumávat ostrov. O kus dál vede řetězový můstek na další malý ostrůvek, dost drze nazvaný „nejjižnější bod Asie“. Cedule vysvětluje, že je to proto, že je to nejjižnější místo, kam se dá dostat suchou nohou. Singapore je spojený s Malajským (nebo jak se jmenuje) poloostrovem mostem, Sentosa je spojena mostem se Singaporem a tenhle ostrůvek je spojen tím houpacím řetězovým mostem se Sentosou. Důkaz je hotov. Tak to je další unikát téhle mojí cesty. Nejblíže rovníku a ještě v nejjižnějším bodě Asie.

Poledne se blíží a slunce začíná připalovat, tak se jedu zchladit do podvodního světa. Hned u vchodu ještě zadarmo je vidět bazének se čtyřmi obrovskými želvami (asi nejsou ninja), malým rejnokem a pár rybkami. Další už je za penízky, ale rád je obětuji. U vchodu je nádrž zvaná „touch pool“ neboli dotykový bazén. Tam je povoleno strčit ruce a dotýkat se ryb. K mému překvapení tam plave i párek modrotečkovaných rejnoků, kteří mají mít jedový osten, ale buď jim ještě nenarostl, nebo jim ho odřízli, protože ho nevidím. Dál už jsou nádrže s různými exotickými rybami a parybami. Jediné, co umím pojmenovat jsou sépie, to ostatní nevím. Ve výběhu nebezpečných ryb bezpečně poznávám perutýna a murénu. Na maličkém útesu v dalším akvariu je vidět hned asi 10 mořských koníků. Další akvárka ukazují medůzy, co za sebou táhnou jakoby provázky (viz film Finding Nemo), které prý mohou být nebezpečné i člověku. Hlavní atrakcí je asi 50 metrů dlouhý prosklený tunel vedoucí do kruhu. Tunelem se dá procházet nebo projíždět na pásu. Všude kolem proplouvají ryby. A jaké ryby. Metrový rejnok, dvoumetrový žralok, taky asi metrová Napoleon fish a zase spousta ryb, co neumím pojmenovat, tak jsem se snažil fotit, ale to moc slavně nedopadlo. Bylo to tak úžasné, že jsem si tunel projel dvakrát za sebou, což bylo OK, protože tam ani nebylo moc lidí a celou dobu jsem se jen slyšel říkat: „to je úžasný, to je úžasný“. Když jsem zjistil, že dál už kromě nezbytného gift shopu nic není, ještě jsem se vrátil a dal si třetí kolečko a jsem si jistý, že kdybych tam jezdil ještě dál, pokaždé bych objevil něco nového.

 

Mořský drak, příbuzný mořského koníka

 

V ceně vstupného do podvodního světa bylo taky vystoupení delfínů. Na to se ale musí až do delfíní zátoky, která je nedaleko nejjižnějšího bodu. Zdá se mi, že je to kousek a že bych nemusel čekat na autobus jako spousta těch hloupých turistů. No zas tak blízko to bohužel nebylo a musel jsem si pěkně máknout, abych dorazil včas na začátek, takže první minutu jsem nic neviděl, protože jsem si stíral pot tekoucí proudem do očí. Přece jen odpolední slunce dělá divy. Delfíni moc neohromili, ale aspoň jsem si chvilku poseděl ve stínu. Už je dost hodin, tak zpátky do Singaporu.

Opět metrem se přesouvám do místa, kde je na mapě hodně zelených puntíků, značících zajímavá místa. Tak si dávám kolečko u budovy parlamentu, radnice, nějakých muzejí a kolem delty řeky. Pak už se neomylně dostávám do oblasti nákupních center, tak je opět využívám k ochlazení a občerstvení. V jednom nacházím optiku a vida, ve výloze mají uplně stejné brýle, co jsem ztratil. Bohužel jen o málo levněji, ale hned jak je beru do ruky a znovu odkládám, prodavačka sama naznačuje možnost vyjednávání. Tak se do toho pouštím pěkně tvrdě, jak řekl Giuseppe: „Buy when they cry“. Když už prodavačka šla volat šéfa, jestli mi to za takovou cenu může prodat, pochopil jsem, že níž už nepůjde a odnášel si náhradní brýle za polovinu ceny než jsem je koupil v Praze. Aspoň částečně jsem tedy ušetřil.

Začíná se zase stmívat, tak už se řítím do hotelu balit. Zítra už zase vyrážím zpět směr Kuala Lumpur a pokračuju v kurzu k domovu.

 

26.1., středa – Cesta domů

Právě jsem se nalodil na autobus ze Singaporu do Kuala Lumpuru. Tam už akorát přejedu na letiště a poletím směr Vídeň a Praha. Doufám, že už nic dalšího exotického nezažiju, protože jestli jo, tak to bude jedině nějaký průšvih. Asi by bylo dobré tady deník skončit a trošku zrekapitulovat, protože jak se zdá podle přijatých služebních majlů, v Praze se na mě hned sesype hromada věcí a už bych deník nikdy nedokončil.

 

Rozhodně získala tahle dovolená několik prvenství a rekordů

• Nejvzdálenější. Myslím, že dál už se od nás snad ani jet nedá, kromě cesty kolem světa a pak už si musím počkat až na lety na Měsíc
• Nejdražší. To zatím zcela jednoznačně a nejen kvůli ceně letenek.
• Nejteplejší (ta část v Malajsii a Singaporu)
• Nejvyžranější. Nepamatuju se, že bych kdy na dovolené přibral. Tady to musely být aspoň 3 kila.
• Poprvé na jižní polokouli
• Poprvé v regionu Austrálie a Oceánie a též u Pacifiku
• Dosažení nejjižnějšího bodu Asie
• Poprvé v silikonové fabrice v ultračistém prostoru.

 

Co se Zealandu týče, jasným vítězem se stal vandr okolo Taranaki. Zealand je předurčen pro treky nejen nádhernou přírodou, ale i kvalitními turistickými chatami. Taky je to asi jediná aktivita, která je finančně velmi příznivá i pro Čechy. Takže pokud bude někdy nějaké příště, tak to povede na jižní ostrov a převážně přírodou.

Až se mi bude chtít do velkého tepla, Malajsie a Singapore by asi ještě stály za další návštěvu. Tahle byla z rychlíku a spíš proto, abych si ještě trochu protáhl dovolenou i za cenu dne stráveného ve firmě. Návštěva fabriky v Ang Mo Kio byla mimochodem taky asi životní zkušenost. Singapore je asi nejpohodovější cizina, co jsem poznal a není ani příliš drahá, pokud člověk nepropadne nákupnímu šílenství a to chce hodně sebeovládání. Byt bych si tu platit ovšem nechtěl.